Korsický trail GR20 je dlouhý 200 km. Nastoupá se na něm až 12000 výškových metrů a je považován za nejnáročnější trail v Evropě. Absolvovali jsme ho s taťkou, minulý rok (2022) a jednalo se o náš první trail, který jsme kdy šli. Cesta nám trvala 16 dní.
Sever je znatelně náročnější než jih, proto jsme se rozhodli jít ze severu na jih. Brali jsme to tak, že na začátku naší cestu budeme mít ještě sílu, na zdolání těžkých skal a kopců. A když jsme se na trail koukali zpětně, byli jsme rádi a udělali jsme dobře.
Snažili jsme se zabalit co nejméně věcí, abychom měli co nejlehčí krosny. Vzali jsme samozřejmě naše oblíbené krosny Arnošta a Evžena. Rozdělili jsme si společné věci - taťka měl vzít stan a já jídlo. Jak se ale dozvíte dál při čtení, taťka nakonec vzal i jídlo. Dále jsme si oba dva vzali dostatek oblečení. Na Korsice je sice teplo, ale některé noci v horách jsme opravdu mrzli. Takže 3 trička s krátkým rukávem, 1 tričko s dlouhým rukávem, 1 mikinu, 2 kraťasy, 1 legíny/podvlíkačky, 1 dlouhé kalhoty, 3 spodní prádlo, 1 větrovka, 1 rukavice, čepice a nákrčník. Některé noci jsme si na sebe vzali všechno oblečení co jsme s sebou měli, a stejně nám byla zima. Úplně jsme nevěděli jaký bude k dispozici nákup jídla, takže jsme si vzali několik instantních ovesných kaší, vakuované pokrmy od Adventure menu a spoustu tyčinek a hroznového cukru. Dále jsme každý měli slabý letní spacák, malou karimatku a taťka nesl lehký stan. Taťkův Arnošt vážil 18 kg a můj Evžen vážil 12 kg.
Ráno vstáváme asi v 7 ráno, v tuto hodinu je kromě nás a Kláry s Nosičem Refuge prázdné. Předchozí den jsme si objednali snídani a oběd. Nadšeně jdeme na snídani s naivní myšlenkou že se konečně najíme. Když dostaneme tvrdý chléb s trochou ztuhlého másla a studený čaj/kafe v misce, už nás to nepřekvapí a jsme rádi alespoň za něco. K obědu dostaneme bagetu s hromadou ovčího sýra. Sbalíme stan a vyrazíme na cestu. Přes noc byla samozřejmě zima, takže jsme nabalení ve všem oblečení které s sebou máme. Cesta ale začíná vždy do kopce, takže se při první pauze svlékáme. Po několika hodinách škrábání se po skále jsme konečně na vrcholu, kde si užíváme oběda a krásného výhledu a okolní hory a skály. Vzhledem k tomu, že jsme celé ráno šli do kopce, odpoledne si ničíme kolena z kopce. Po celém náročném dni konečně dojdeme do Refuge. Ačkoliv přijdeme poměrně včas, většina míst pro stany už jsou zabraných, takže skončíme se skálou ve stanu. Objednáme si snídani a svačinu na druhý den a začneme vařit večeři - jídlo na které se vždy těším celý den. Jak se blíží večer, začíná být zima. Těšíme se na teplou sprchu, ale už když vejdeme do betonové kopky s hadicí, je nám jasné že nás čeká další večerní otužování. Opět se nabalíme do všech triček a kalhot které máme a zalezeme do spacáku do stanu. Taťka místo pohádky na dobrou noc přečte z průvodce co nás čeká další den. Pak už se k sobě jen přitulíme aby nám nebyla zima a jdeme plní zážitků spát.
Ráno jsme vycházeli z vesnice Calenzana. Ve Sparu jsme si ještě koupili kartuši a nějaké jídlo na další dny. V obchodě jsme potkali dva Čechy - Kláru a Vojtu. Zapamatujte si je, protože se o nich budu ještě pár dní zmiňovat. Když jsme došli k ceduli oficiálně označující začátek cesty, byl to hrozně zvláštní, ale hezký pocit. Podívali jsme se s taťkou na sebe, usmáli se a řekli "Tak jdeme!". Vyrazili jsme plní síly a energie.
Hned první den nám dával najevo, že cesta nebude snadná. Čekalo nás celodenní stoupání za úmorného horka. Teplota dosahovala asi 30 stupňů. S každým nastoupaným metrem se před námi otevíral nádherný výhled. Bylo vidět moře, poloostrov Calvi a z druhé strany vysoké špičaté hory, které nás čekali další dny.
Netrvalo dlouho a opět jsme narazili na naše dva nové české kamarády. Neznali jsme ještě jejich jména a tím začala naše zábava na celou cestu. Všem lidem které jsme potkali jsme dávali přezdívky. Vojta měl neuvěřitelně velký batoh, zatímco Klára si nesla menší krosnu. Vojta si vysloužil přezdívku Nosič. Vypadal z cesty úplně zdrceně, ačkoliv teprve vyrazil. Nám ale udělalo radost že tatínek s dcerou předběhnou dospělý pár.
Po asi čtyřech hodinách stoupání se cesta narovnala a pokračovala po rovině nebo do mírného kopce. Každý s sebou měl asi 2,5 litru vody, čekali jsme že nám to bez problému vyjde ale tento den jsme s vodou museli šetřit. Už jsme byli unavení, bez vody, hladoví a těšili se do cíle. Před refuge nás čekalo poslední, ale prudké stoupání po skále. Konečně jsme ale viděli první stany z Refuge de lOrtu u Piobbu.
Trochu jsme se báli, jak to bude dál s jídlem, tak jsme si v Refuge raději do zásoby přikoupili suchary. A taťka si samozřejmě koupil kafe.
12 km, 1496 m nahoru, 181 m dolů
První den nebyl lehký, ale byl nic proti nadcházejícím třem dnům. Druhá etapa je výrazně náročnější než ta první. Stoupání bylo náročnější a strmější. Na cestě se objevili první lezecké úseky, které nás lehce zaskočili. Přelézali jsme přes obrovské kameny a lezli po malých skalkách.
Po stoupání následovalo první větší klesání. Mysleli jsme si, že se na klesání vždy budeme těšit. Po tomto zážitku nám ale došlo, že ani klesání v tomto terénu nebude odpočinek. Celá druhá etapa je opravdu náročná. Říká se o ní, že kdo ji projde, nebude mít už po zbytek trasy problém.
Výhledy ale byly k nezaplacení: vysoké vrcholky hor, místy hnědé suché, jinde zase porostlé zelenými keříky. Korsická krajina je fascinující. Ať se podíváte kamkoliv, nikde není ani známka civilizace. Je ale různá, působí velmi vyprahle, některé úseky se ale prochází lesem.
Došli jsme do Refuge de Carrozzu. Toto refuge je opravdu malé. V tento okamžik nám došlo heslo, kterým jsme se řídili celý trail: Kdo dřív přijde, ten dřív ........... . Měli jsme štěstí že jsme přišli včas, našli jsme si jedno z posledních místeček na spaní. Místečka na spaní jsou skrytá mezi stromy, které nás ukryly před sluncem. Ti co přišli pozdě schytali místo hned vedle suchých záchodů nebo na kamenech. Taťka si šel koupit kafe a pozorovali jsme helikoptéru, přistávající na heliport hned vedle Refuge.
Když jsme si dělali večeři, bylo už asi 8 hodin večer a viděli jsme přicházet Nosiče s Klárou. Zde dostala svou přezdívku i Klára - Klekánice. Je to sice lehce nelichotivá přezdívka, ale vždy přicházela do Refuge až za stmívání. Do té doby jsme o ní neslyšeli ani ji neviděli.
Postupně jsme při naší cestě poznávali spoustu lidí, které jsme potkávali téměř celou cestu. Vznikly i další přezdívky jako Pán ve slipech (tento pán se každý večer v Refuge promenádoval pouze ve slipech) nebo Hurikán (pán měl dlouhé šedé rozevláté vlasy jako Dalibor Janda).
8 km, 770 nahoru, 1070 dolů
Ráno jsme se nasnídali, zabalili stan a vyrazili. Cestou jsme zkontrolovali stan Nosiče a Kláry který byl stále zavřený.
Hned po ránu nám cesta ukázala, že to nebude zadarmo. Nejdřív velmi strmé stoupání po skále a hned po chvíli prudké klesání k vodě, kde na nás čekala visutá lávka přes říčku. To bylo hezké zpříjemnění cesty.
Od mostku už to bylo jen a jen do kopce. Zatímco jsme se do kopce trápili, vybíhali ho kolem nás vojáci francouzské legie. Do kopce jsme šli přes 4 hodiny až na Bocca di Stagnu, odkud jsme poprvé uviděli nejvyšší vrchol Korsiky, Monte Cinto.
Z vysokého sedla jsme začali opět velmi prudce klesat ale na to už jsme si zvykli.
Na konci dne jsme konečně došli na silnici vedoucí až k Haut Asco. Zde se nachází jak Refuge, tak hotel. My jsme si jako správní cestovatelé vybrali Refuge. Ale v porovnání s těmi ostatními tam vůbec nebyly špatné podmínky. Obvykle bývají v Refuge studené sprchy a suché záchody. Nebo naše velmi oblíbené turecké záchody s hadicí. Tady nás příjemně překvapila vlažná sprcha a klasické záchody.
Haut Asco totiž v zimě funguje jako lyžařské středisko, takže nabízelo dobré podmínky. K večeři jsme si v restauraci koupili hamburger, což nebyl nejlepší nápad..
Chtěli jsme druhý den vstávat dříve. Hned vedle nás si postavili stan dva Němci, kteří očividně druhý den vstávat nepotřebovali. Protože dlouho do noci se nahlas smáli, zpívali a něco vyprávěli. Já jsem byla velmi unavená takže jsem usnula hned. Taťka po nějaké době vylezl ze stanu a nahlas na ně spustil ať jsou zticha. A tak jsme se seznámili s našimi novými kamarády na celou cestu. Ti tedy nedostali žádnou přezdívku, říkali jsme jim prostě Němci.
6 km, 819 nahoru, 667 dolů
Čtvrtá etapa vede okolo nejvyššího vrcholu Korsiky - Monte Cinto. Jen ti nejodvážnější z trasy GR20 odbočí na zacházku. K těm samozřejmě s taťkou patříme.
Už od prvního metru jsme samozřejmě šli do kopce. A to do velmi prudkého kopce. Cesta obsahovala opravdu hodně lezeckých úseků. Některé nám připomínaly, že by mohly být via ferraty. Nebyly ale vůbec jištěné, často nebyly ani značené. Tím vznikla taková naše další "říkanka", Když nevíš kudy, jdi nahoru.
Takže jsme lezli pořád jen nahoru, až jsme se konečně objevili na Pointe des Eboulis. Zde se totiž nachází odbočka na Monte Cinto. Chvíli jsme se domlouvali, jestli na vrchol jít. Protože jsme byli v lehkém časovém zpoždění. Shodli jsme se, že by byla opravdu velká škoda tam nejít. Takže jsme nechali krosny schované za kamenem a vyrazili. Cesta trvala necelou hodinu. Když jsme vyšli až na vrchol, začaly mi téct slzy, protože jsem nevěřila, že jsem na vrcholu. Výhledy byly úžasné! Všude byly hory, ale byly pod námi.
Když jsme se vrátili k našim batohům, bylo už opravdu pozdě a my byli jen kousek za polovinou etapy. Cítila jsem, že mi není moc dobře a Evžen na zádech tomu taky zrovna moc nepřidal. Moc jsem od rána nejedla, protože ovčí sýr nebyl moc dobrý. Zároveň hrozně svítilo slunce a byla jsem už opravdu unavená.
Klesání mi taky moc nepomohlo, na asi třech kilometrech jsme museli sejít přes 1000 výškových metrů. Hrozně mě bolela kolena a musela jsem si dávat každou chvíli dávat přestávky. Už jsem toho upřímně měla plné zuby. Při představě, že mě čekalo ještě 13 dní chůze, se mi chtělo brečet. A pak už jsem vlastně ani nepřemýšlela, jen jsem šla a tekly mi slzy. Taťka si z mé krosny vzal několik věcí k sobě a pomalu jsme došli až k Refuge.
Refuge Tighiettu patří k těm méně vybaveným. Nachází se úplně daleko od civilizace na úpatí hory. Celkově i místa na spaní nejsou tak hezká. Nebylo mi vůbec dobře, nedokázala jsem ani pomoc taťkovi postavit stan. Byla mi hrozná zima, ačkoliv bylo 30 stupňů. Oblékla jsem si všechno oblečení co jsem s sebou měla, zalezla jsem ve spacáku do stanu a prospala odpoledne až do večera. Refuge nabízelo večeři, takže jsme si řekli že dobré normální jídlo nám pomůže a dodá energii a večeři si koupili. Ceny těchto jídel jsem už raději zapomněla...
Jako předkrm jsme dostali sýry a salámy. Sice už jsem sýrů měla dost ale samozřejmě jsem neodmítla. Salámy jsem tedy nenápadně dala taťkovi. K hlavnímu jsme měli špagety s houbami. Já sním opravdu hodně věcí, ale houby nesnesu a je mi z nich vždy špatně. Jídla v Refuges jsou ale vždy společná, takže mi přišlo neslušné začít tam vybírat houby a dávat je taťkovi. Řekla jsem si tedy, že to zvládnu. Vždy když jsem snědla nějakou houbu, udělalo se mi špatně. Musela jsem se hodně překonávat. Už jsem se nemohla dočkat na dezert. Nevím vlastně co jsem čekala za dezert v takhle nehostinných podmínkách. Ale celý den už byl dost špatný, takže sice jsme dostali malou mističku jablečné přesnídávky ale já byla ráda i tak.
Hned po večeři jsem si lehla zpátky do stanu a prospala celou noc až do rána.
10 km, 1382 nahoru, 1119 dolů
Ráno jsme vstali s tím, že není kam spěchat. Náš cíl bylo zvládnout cestu jak nejlépe dokážeme. Pátá etapa se sice nachází na severu, ale není tolik náročná. Společně s šestou etapou bych ji nazvala jako takové ticho před bouří. Protože konec severní části už opět vypadá seversky.
Začali jsme krátce klesat, ale samozřejmě ne na dlouho. Hned jsme začali zase stoupat. Cestou jsme ještě potkali Bergerie de Ballone. To není oficiální Refuge, ale je to chatka která nabízí ubytování a nějaké jídlo. Taťka si koupil kafe a každý jsme si koupili koláč na posilněnou. Paní prodavačka byla velmi milá a zabalila nám na cestu i bagety.
Dávali jsme si často přestávky, při kterých jsme pozorovali běžce z právě probíhajícího závodu. Zvládli jsme i pár lezeckých úseků až jsme se konečně objevili na nejvyšším bodě cesty Bocca di Foggialle. Tady jsme si rozbalili bagety a užívali si výhledy. Po chvíli jsme si všimli, že se k nám blíží nějací dva pánové. A byli to Němci, na které se taťka předevčírem naštval. Nevěděli jsme jestli nám jdou nějak vynadat nebo si chtějí jen popovídat. Nakonec se z obou Němců vyklubali hrozně příjemní lidé, se kterými jsme si povídali skoro každý den. Radili se s námi o cestě, protože 4. etapu vynechali a objeli autobusem. To nám dalo vysvětlení proč byli tak dlouho vzhůru.
Z vrcholu jsme lehce sešli do Refuge Ciuttulu di i Mori. Po rychlém kafi a sirupu jsme zase klesali, opět do malého lyžařského střediska. Zde se nenachází žádné Refuge s nádhernými výhledy na okolní hory. Přespali jsme tu v campu Castel de Vergio.
16,6 km, 841 nahoru, 1120 dolů
Předchozí večer jsme nechali před stanem tašku s potravinami. Nenapadlo nás, že bychom o ni mohli přijít ale opak byl pravdou. Ráno jsme vylezli ze stanu a bílá taška s jídlem nikde. Nějakou dobu jsme chodili po lesíku a hledali tašku. Nakonec jsme ji našli ale rozkousanou a bez taťky oblíbeného sušeného salámu...
Jak jsem psala předchozí den, šestá etapa také patří k těm lehčím na severu. Už jsem se cítila dobře, takže jsme se nasnídali a vyrazili. Stoupání sice bylo, ale v porovnání s předchozími dny nic hrozného. Vyšli jsme na Bocca a Reta - nejvyšší bod dne. Odtud už jsme měli nádherný výhled na jezero Lac de Nino.
A to je ta nádherná rozmanitost Korsické přírody. Jiné dny jsme viděli jen vyprahlé hory, bez vody, ohořelé stromy a spáleniště. Takže když jsme došli k jezeru, jako bychom vůbec nebyli na Korsice. Všude byla zelená tráva, malé potůčky, jezírka.
Od jezera už to bylo z velmi prudkého kopce. Prošli jsme kolem chaty Bergeries de Vaccaghia ale my pokračovali dál do Refuge de Manganu. Celý večer se po celém Refuge pohybovali roztomilá telátka, to se mi hrozně líbilo.
17,3 km, 606 nahoru, 409 dolů
Tuto etapu bych označila jako poslední těžkou z celého severu - tedy z té těžší části. Ráno jsme opět vstávali raději dříve, protože jsme věděli že nás nečeká snadný den.
Byla hrozná zima, takže jsme po rychlém čaji zabalili a oblečení ve všem co jsme měli vyrazili na cestu. Jak jinak než do kopce. Netrvalo ale dlouho a cesta se narovnala na krásné travnaté pláni. To už jsme se smáli, že to přeci zdaleka není těžká etapa. No.. chyba. Hned na konci této nádherné roviny se terén opět změnil a to velmi prudce.
Stoupali jsme po obrovských balvanech, mezi kterými jsme hledali červené značky, které občas bylo nemožné najít. Chvílemi byla cesta opravdu nepříjemná. Pro mě osobně byl náročný úsek, kde se musel udělat dlouhý krok mezi dvěma skálami. Nebyl to nijak dlouhý krok, ale viděla jsem pod sebou prudký kopec dolů a suťové pole. Věděla jsem, že když špatně šlápnu, spadnu dolů. Taťka tento krok udělal dokonce vícekrát - nejprve se svoji krosnou a poté ještě s mojí krosnou. Takže jsem viděla, že na tom není nic těžkého. Se slzami v očích jsem to ale zvládla.
Vzala jsem si krosnu a pokračovali dál. A konečně jsme byli na nejvyšším bodě - Bocca alle Porte (2225 m.n.m). Výhled byl neuvěřitelný! Přímo pod námi jsme se dívali na jezera Lac de Capitello a Lac de Mello. Chtěli jsme se chvíli kochat, ale foukalo, tak jsme se nezdržovali a hned začali klesat. Cesta dolů byla stejně náročná jako ta nahoru. Doprovázeli nás bolavá kolena, řetězy a lezecké úseky. Ale na to už jsme si zvykli.
Mně už cesta nebavila, byla zdlouhavá, náročná a začalo se zatahovat. Nejhorší bylo, že jsme daleko před sebou na protějším kopci viděli jak se cesta táhne pořád dál a nikde nekončí. Došli jsme na kraj kopce a zoufale hledali Refuge. Když jsme si všimli, že je Refuge celou dobu hned pod námi, hned se nám zvedla nálada.
Sešli jsme poslední kopec a začali stavět stan. Refuge de Petra Piana patří k těm menším Refuges, takže ačkoliv jsme přišli poměrně včas, měli jsme ve stanu kus skály... Byla nám hrozná zima, tak jsme se těšili na teplou sprchu.. no bohužel. Další den, další ledová sprcha.
9,3 km, 862 nahoru, 621 dolů
Na ráno jsme si opět zkusili objednat snídani. Upřímně jsme se báli co nás čeká a "korsická kuchyně" opět nezklamala. Tvrdý chléb a studený čaj z misky. Tuto snídani ale zmiňuji kvůli Nutelle. Já miluji sladké, a po týdnu s minimem cukru už jsem to potřebovala :)
Ačkoliv se jednalo ještě o severní etapu, byla to spíše procházka. V porovnání s předchozími dny. Cesta vedla převážně po rovině, jen místy se lehce vlnila. Procházeli jsme kolem průzračné říčky plné tůněk. U jedné z nich jsme se zastavili a strávili u ní snad hodinu. Neměli jsme kam spěchat, takže to nevadilo. Trochu jsme se vykoupali ale spíš jsme se opalovali na kameni.
Už jsme se radovali z příjemné rovinky, ale cesta nám ukázala, že sever ještě stále nemáme za sebou. Prudký stoupák krásným lesem až k Refuge.
Refuge se nacházelo oplocené na louce. Plot měl zamezit vstupu kravám ale moc efektivní to nebylo, protože uvnitř ohrádky leželo spousta lívanců.
Oficiálně jsme ale zvládli polovinu naší cesty :)
10,9 km, 440 nahoru, 897 dolů
Devátá etapa je poslední severskou etapou. Zde se GR20 dělí na severní a jižní část. Dělalo nám velkou radost, že jsme dokázali dojít až sem. Proto jsme plni optimismu vyrazili na cestu.
Abychom náhodou nazapomněli, že jsme stále na severu, cesta samozřejmě začala do kopce. Dost prudkého kopce, který byl snad nekonečný. Jakmile jsme se ale přehoupli přes nejvyšší bod dne (sedlo vysoké 2115 m.n.m.), bylo to hned lepší. Dlouhé klesání až do vesničky Vizzavona. Celou cestu nás doprovázely panoramatické výhledy na okolní hory, říčku plnou tůněk nebo most u kterého jsme si nebyli jistí jak dlouho ještě bude držet.
Měli jsme lehce naspěch. Zjistili jsme, že nám hotovost dochází rychleji, než jsme čekali a nahoře v horách se samozřejmě kartou platit nedá. Z Vizzavony ale jezdí pravidelně vlakový spoj do města Corte, kde jsou obchody a bankomaty.
V Refuge jsme vybalili stan a hned šli na nádraží. Jízda vlakem byla nádherná a hlavně klimatizovaná, což jsme po všech dnech chůze v horku uvítali. Samotné město Corte se mi také moc líbilo. Nejdřív jsme se snažili najít pizzerii, ale všechny kolem kterých jsme prošli byly zavřené, tak jsme pomocí navigace došli k obrovskému obchodu Spar. Zde jsme si vybrali hotovost a nakoupili nějaké jídlo do zásoby. Já jsem samozřejmě neodolala v oddělení se sladkostmi a taťka si koupil sýr. Jinak jsme koupili pečivo a instantní kaše.
Vlak zpět do Vizzavony jsme naštěstí také stihli. Tento den byl ale bohužel poslední, kdy nás doprovázeli Nosič s Klekánicí. Jejich plán byl jít pouze polovinu cesty - tedy z Calenzany do Vizzavony.
11,9 km, 751 nahoru, 1216 dolů
Naše první jižní etapa a už jen týden do konce cesty. Začátek cesty byl sice opět do kopce, ale pouze mírně. Nebo nám to v přesvědčení o jednoduchosti jižní části jenom tak přišlo. Vystoupali jsme tedy do sedla Bocca Palmente odkud jsme se dívali na nádherné okolí. Ačkoliv má být jižní část méně kopcovatá, na kráse přírody tomu nic neubírá.
Odtud už to bylo mírné klesání a rovinka. Až těsně před Refuge jsme museli poměrně prudce stoupat po silnici až k lyžařskému středisku Capannelle. Přišli jsme k Refuge celkem brzy, takže jsme postavili stan. Najít čisté místo bez kravích koláčů bylo nemožné, ale to už nás vlastně taky nepřekvapilo.
15 km, 992 nahoru, 326 dolů
Tato etapa byla naprosto neuvěřitelná a nazvala bych ji jako lehce severskou. Ale nečekalo nás nic, na co bychom už nebyli z předchozích dnů připravení.
Den začal neobvykle - z kopce. Nijak jsme si ale nestěžovali a užívali si novinku. Další nezvyklostí byla příjemná cesta lesem. Korsické lesy jsou nádherné - plné kamenů, jednou za čas kolem cesty teče potůček. Vždy je hrozně zvláštní vejít do lesa. Protože jsme si zvykli na sucho, horko, hnědo a žluto. A najednou v lese je zeleno a lehce chladněji (bohužel pořád horko).
Přešli jsme most, který vypadal stabilněji oproti mostům z předchozích dnů. Tímto ale končila příjemnější část cesty a opět jsme stoupali do prudkého kopce. Les se proměnil v nekonečné žluté louky. Vyšli jsme na Plateau Gialgone odkud se nám naskytl naprosto úchvatný výhled. Z výšky 1600 m.n.m. jsme viděli celé východní pobřeží a moře. Města a pláže vypadali tak moc dosažitelně a přitom byli stále tak daleko. Celá cesta k Refuge vedla po hřebeni po rovině za doprovodu tohoto nádherného pohledu.
Refuge de Prati je takové hodně divoké. Našli jsme si ale plácek s výhledem na východ. Takže když jsme si čistili zuby, dívali jsme se na moře.
19,2 km, 999 nahoru, 765 dolů
Tato etapa je považovaná za nejhezčí jižní etapu. A já si dovolím s tímto označením souhlasit. Celou cestu nabízí úžasné výhledy na skály a zároveň západní pobřeží, které jsem zmínila v 11. etapě.
Opět jsme stoupali, ale netrvalo to dlouho a začali jsme zase klesat. Konečně jsme zahlédli kamzíky, které jsme hledali už od prvního dne. Báli se nás a schovávali, ale přece jenom jednou za čas zvědavě vykoukli. Klesání už nebylo tak snadné, sestupovali jsme po obrovských kamenech. Takto jsme sklesali do sedla Bocca di Laparo a tam se cesta opět zvedla. Už vlastně ani nevím jestli nám cesta do kopce ještě vadila. Došli jsme až na Bocca di Punta Mozza - nejvyšší bod celé etapy. Odtud jsme šli po hřebenu, ze kterého jsme měli výhledy na celé okolí.
Refuge d Usciolu bylo pěkné. Celé je postavené na kopci. My jsme si postavili stan úplně dole což mělo výhody i nevýhody: měli jsme nikým nerušený výhled do celého údolí pod námi, ale všechno zázemí bylo úplně nahoře. A lézt po kamenech v žabkách nahoru... musela jsem se několikrát rozmyslet jestli si jít dát telefon na nabíječku. Samozřejmě jsem se pracně vyplazila k elektřině a všechny zásuvky byly zabrané.
V poměrně dobře vybaveném obchůdku jsme si koupili Thon. Tuňáka. Taťka neodolal sušenému salámu. Zase :) Salám s sebou nosil skoro každý den.
11,3 km, 773 nahoru, 843 dolů
Tato etapa už nemohla být více jižní (tedy snazší). Po velmi větrné noci plné strachu o náš stan jsme vyrazili na cestu. Věděli jsme že nám cesta zabere nejvýše 4 hodiny, proto jsme nikam nespěchali. Zároveň jsme se ale báli spojit cestu i s 14. etapou. Dohodli jsme se že volnější den nám vadit nebude.
Celý den jsme šli převážně z kopce. Cesta byla opět plná výhledů na nádherné hory. Po chvíli jsme se zastavili v tůňce kde jsme se příjemně osvěžili a odpočali si.
Pokračovali jsme dál. Netrvalo ale dlouho a dali jsme si další přestávku. Tentokrát v Bergeries de Besseta, kde si taťka samozřejmě dal kafe a já sirup Grenadine. Taťka neodolal čerstvé mozzarele a já si dala tiramisu (už mi dávno došli bonbóny z Corte a opět mi docházeli cukry).
Do Refuge de Maltaza už to byl kousek. Došli jsme k němu hrozně brzy, takže jsme se celé odpoledne nudili. Rozhodla jsem se, že zavolám své kamarádce, ale v Refuge nebyl signál, takže jsem podnikla výpravu na blízký kopec. Z krátké procházky, na kterou jsem vyrazila v žabkách se nakonec stala scéna jako z akčního filmu, kdy jsem se musela brodit hlubokým listím, lézt po kamenech a utíkat před strašidelnými zvuky...
11,6 km, 406 nahoru, 746 dolů
Noc byla velmi chladná takže jsme se nezdržovali dlouho a hned jsme vyrazili na cestu. Na cestě jsme taky ale moc dlouho nevydrželi, protože jsme po chvíli zastavili v Bergerie de Croci. Taťka si dal kafe, já si dala sirup a neodolali jsme ani zákusku.
Celou cestu nás doprovázel potůček ve kterém jsme se předchozí den koupali. Zaskočila nás rozložená kostra na dně. V tu chvíli jsem litovala předchozího koupání...
Po prudkém stoupání jsme opět šli po hřebenu kopce s nádhernými výhledy. Z jedné strany jsme se dívali na západní pobřeží, pláže a vesničky daleko pod námi, z druhé strany jsme viděli vrcholky hor ve vnitrozemí.
Vystoupali jsme do sedla Bocca Stazzunara, což je naposledy z celé cesty, kdy jsme se dostali nad hranici 2000 m.n.m. Odtud už to bylo klesání až do Refuge dAsinau.
Refuge bylo celé postavené v kopci. Ačkoliv jsme dorazili poměrně včas, místa už nebylo nazbyt. Někteří experti si svůj stan postavili na heliportu. Celé odpoledne byla všude kolem nás mlha a mraky, což dodávalo celému pohledu úplně novou a neobvyklou atmosféru.
10,6 km, 593 nahoru, 532 dolů
Předposlední den naší cesty a den na který nikdy nezapomenu.
Cesta začala opět neobvykle a to z kopce. Ale abychom si ještě nakonec užili korsické kopce, i tento den jsme nastoupali přes 400 výškových metrů, naštěstí ale v lese ve stínu.
Vyšli jsme až na Col de Bavella, odkud byl nádherný výhled na známý horský masiv Bavella. Odsud už jsme sešli až do Village de Bavella. Oba jsme s taťkou byli špinaví, upocení a unavení. Prostě jsme vypadali jako lidé co už jsou nějakou tu dobu na cestě. Takže jsme takto vešli do restaurace plné krásných lidí v šatech a košilích. Já si objednala salát se smaženými kuřecími nudličkami a taťka si také dal nějaké dobré jídlo. A ačkoliv se jednalo o obyčejný salát s kuřetem, měla jsem pocit že jím nejlepší jídlo svého života. Vše jsme zapili naším oblíbeným sirupem a za odměnu si každý dal zákusek.
Cesta z Bavelly už nemohla být více jižní. Vedla úplně po rovině, lesem... samozřejmě ne na dlouho. Po chvíli jsme se opět plazili do prudkého kopce. Došli jsme až do Refuge di Paliri. Celý večer v tomto Refuge pro mě byl krásný. Je velmi zajímavé, jak se v něm potkávají úplní nováčci kteří jsou na cestě první den a ti které čeká už poslední noc na této cestě.
Rozhodli jsme se jít na společnou večeři v Refuge, která pro nás zakončí celu naší cestu. Poznali jsme se zde s Kanaďankou která musela utéct z rodné Asie do Kanady. Nebo francouzskou učitelku angličtiny co neuměla anglicky. Byl to hrozně příjemný večer plný zajímavých lidí. Ale nic nepředčilo rozhovor s Němcem při západu slunce. Asi si vzpomínáte jak jsem asi 3. den poprvé zmínila němce - taťka na ně nadával že jsou moc hluční. Nakonec se z nás stali přátelé. Seděli jsme snad hodinu, možná i déle na kameni, dívali se na špičaté skály a západ slunce a povídali si. Němec nám vyprávěl o svém velmi těžkém životě. O tom jak kvůli své nemoci nemohl chodit, jak kvůli Covidu musel zavřít restauraci a o svých předchozích cestách které již absolvoval.
A to je to, co mi na cestování přijde nádherné. Schopnost domluvit se anglicky a poznat lidi jako je Němec, Kanaďanka nebo francouzská učitelka. A užívat si momenty jako je pozorování nejkrásnějšího západu slunce, který jsem viděla. Vlastně mi ani nevadí že jsem u sebe něměla telefon a nevyfotila si to, jako to dělám vždy. Protože na chvíle jako je tahle nejde zapomenout.
12 km, 422 nahoru, 775 dolů
Poslední den naší cesty..
Celou cestu jsme se dívali na moře před námi a představovali si, jak se u něj budeme odpoledne koupat. Nevím co na této cestě popisovat, protože vede celý den jen a jen dolů. Potkávali jsme voňavé a čisté turisty a museli se usmívat při představě co mají před sebou.
Na rozloučenou jsme vyšli poslední kopec Bocca di u Sordu, kde jsme chvíli odpočívali na plochých skalách ale bylo neuvěřitelné horko. Stále jsme klesali a klesali. Cesta se zdála být nekonečná a moře se pořád jen vzdalovalo a vzdalovalo.
Předchozí den jsme si koupili novou konzervu s Thonem. Byla ale jiná než ta předchozí a už podle vzhledu konzervy jsem tušila že mi nebude chutnat. Nechala jsem tedy taťku aby si svou konzervu otevřel jako první a dobře jsem udělala. Zatímco jsem jedla sušenky, taťka se trápil u nedobré konzervy s tuňákem. Moji konzervu jsme měli ještě nedávno doma :)
Obědvali jsme u nádherného vodopádu s tůňkami. Během našeho oběda nás došla skupinka lidí, které jsme už pár dní potkávali. Jejich velitelem byl Pan píšťalka. Proč? Neustále pískal. Ale pořád. Bez přestávky. Bylo jedno jestli šel, jedl, odpočíval... pořád si pískal.
Úspěšně jsme ale po 16 velmi náročných dnech došli do vesnice Conca.
18,4 km, 630 nahoru, 1561 dolů
Celá cesta, celá GR20 pro mě znamená hrozně moc. Sáhla jsem si na úplné dno. Byla jsem hluboko jak ještě nikdy předtím a hrozně ráda vzpomínám na každý výhled a každý moment který jsme na cestě zažili. Kdybych o cestě psala hned po návratu, asi bych se dokázala rozepsat i více. Věřím, že se na Korsiku jednou vrátím a absolvuji GR20 znovu.
Po povinném focení u cedule značící konec trasy (protože kdo se u ní nevyfotí, jakoby tam nedošel) jsme došli k restauraci, kde jsme si dali zasloužené dobré jídlo. První autobus jedoucí do Pinarellu jsme nestihli a jen jsme pozorovali naše kamarády z cesty do něj nastupovat. Bylo mi v tu chvíli hrozně líto, že už trasa končí a ty lidi znovu neuvidím. Nasedli jsme hned na další autobus, který nás do Pinarellu dovezl .
Celí znavení jsme došli do campu, kde byl nejdřív hrozný problém nás ubytovat. Po dlouhých domluvách jsme si postavili náš mini stan mezi všemi obrovskými hangáry. Cesta z campu k moři vedla po dřevěném chodníčku přes jakousi bažinu.
První koupání v moři proběhlo samozřejmě ještě to odpoledne a byla to nejpříjemnější věc za celou Korsiku. Z moře byl nádherný výhled na hory ve vnitrozemí a hlavně moře bylo teplé. Místy dokonce až vařící!
Camp byl moc pěkný a moderní. Měl vše co člověk potřebuje - bazén, restauraci, přístup k moři... V restauraci jsme si každé ráno dávali výbornou snídani - čerstvé bagety a croissanty, k tomu káva, horká čokoláda a čerstvý džus. Navíc jsme na snídaně chodili úplně sami, takže jsme na nic nemuseli čekat. Večeře jsme také měli v campu. Opět jsme byli jediní, kteří využívali stravování v campu ale stejně jsme si VŽDY museli udělat rezervaci. Jídla byla výborná. Já vlastně nevím jestli mi to tolik chutnalo protože měli skvělého kuchaře nebo protože jsem dva týdny skoro nejedla.
Celé 3 dny jsme trávili u moře. Chvílemi jsme se koupali, jindy jsme pouze leželi na osušce ve stínu. Po těchto třech dnech u moře jsme se shodli, že dovolená u moře prostě není pro nás. Každé poledne jsme šli do baru, vždy do stejného. Já si každé odpoledne dala skvělý poké bowl a sirup grenadine. Taťka se snažil experimentovat, což se ne vždycky povedlo.
Ráno jsme si sbalili všechny své věci a šli na autobus do Bastie, kde jsme měli ztrávit další den. Tím jsme jeli necelé 3 hodiny a cesta byla krásná. Z jedné strany jsme sledovali východní pobřeží, z druhé strany vrcholky hor, po kterých jsme předchozí dny šlapali.
Bastie je obrovská! Prošli jsme pár známých památek, kolem krásných kostelů a pěkných domečků. Užívali jsme si pěkné výhledy na moře ale byli jsme už hrozně utahaní. Bylo přes 30 stupňů, tahali jsme na zádech těžké krosny a už se těšili domů.
Na oběd jsme se stavili do nějaké restaurace, kde bylo celé menu ve francouzštině. Nevěděla jsem co si dát, tak jsem číšníka poprosila o něco, v čem bylo slovo pasta, v domění že dostanu těstoviny. Byla jsem překvapená, když jsem dostala jakousi nakládanou zeleninu. Takže oběd jsem vynechala.
Autobusem jsme dojeli na naše ubytování, kde jsme v únavě hnedka lehli. Ráno jsme vstávali ve 2 hodiny ráno a došli na letiště, které bylo jen kousek od našeho ubytování. Letiště v Bastii je maličké, proto jsme si během chvíle odbavili zavazadla, prošli kontrolami a nastoupili do letadla.
Při příletu do Paříže jsme v dálce viděli Eifelovku, což bylo příjemné zakončení naší francouzské cesty.
Taťka očividně po WHR neměl dost, tak na začátku září vyrazil sám do italských Dolomit na cestu Alta Via1. Z cesty si odvezl plno zážitků - spoustu sněhu, zavřené chaty nebo přespání s vlky. Přeji příjemné čtení :)
Už od začátku našeho kamarádství s Johankou, si plánujeme jak chceme jednou procestovat svět. Ani jedna nevěříme tomu, že se nám tento sen začíná plnit! Na náš první výlet za hranice jsme si vybraly maďarské hlavní město Budapešť. Původně jsme měli jet už na jaře, pak o letních prázdninách a nakonec jsme vyrazily až teď na podzim.
Už se stalo každoroční tradicí, že s taťkou vyrážíme na přechody do vysokých hor. Letos tomu nebylo jinak. Rozhodli jsme se vyrazit opět do Chamonixu. Minulý rok jsme se na Chamonix dívali z vrchu v rámci TMB, letos jsme zde začínali cestu Walkers Haute Route. Jedná se o 220 km dlouhou cestu s převýšením 14 000 m (hodnoty...
Jaké jsou výhody, když nejedete v létě do Itálie k moři ale do hor? Za mě určitě že tam není takové horko, k tomu máte nespočet nových zážitků a uvidíte výhledy co jinde neuvidíte. Takže jsme letos samozřejmě nejeli k moři ale do Alp.