Minulý týden jsem strávila nádherné 4 dny ve Slovinsku a 1 den v Itálii, v rámci odborné exkurze se školou. Exkurze se účastnilo přes padesát lidí, včetně žáků, učitelek a paní průvodkyně. Už na začátku zmíním mé dvě spolužačky - Soňu a Anežku, se kterými jsem trávila nejvíce času.
Odjezd byl už ve 4 ráno, z Ústí nad Orlicí, takže celou cestu až do Vídně jsme prospali. Ačkoliv jsme byli ubytovaní na pobřeží Slovinska, cestou jsme se zastavili v Ljubljani.
Z autobusu jsme vystoupili na zastávce, hned pod Ljubljanským hradem. Už příjezd do samotného města je kouzelný, protože Ljubljaň se nachází jen kousek od vysokých Alp, které jsou na jaře ještě zasněžené. A celkově působí Ljubljaň čistě a velmi příjemně. Protože se svými 300 000 obyvateli není nijak moc velká. Naopak je to menší město, z velké části historické a také plné stromů, parků a zeleně.
Před vstupem na samotný hrad, jsme si prošli malé náměstí na kterém se konají trhy. V létě jsou trhy mnohem větší, vzhledem k tomu že jsme jeli na jaře, stálo na náměstí jen pár stánků. Z většiny nabízely ovoce nebo nějaké oblečení a kabelky. Tak jsme se Soňou neodolaly a koupily si jahody. A byly to jedny z nejsladších jahod, které jsme kdy měly. Kromě stánků se na náměstí nacházely automaty, které jsem nikde jinde neviděla. Automaty na vajíčka, mléko a léky.
Z náměstí jsme pokračovali všichni společně na Ljubljanský hrad.
Na hrad je možné dojet autem, ale zrovna minulý týden se ulice opravovala, proto jsme si na kopec vyjeli lanovkou. Při stoupání kabinkou se postupně otevíral výhled na krásné domečky, řeku Ljubljaňku (Ljubljanka je česky, právný slovinský název je Ljubljanica, ale Ljubljanka se nám líbila víc) a vzdálené Alpy.
Hrad je postavený na skále a částečně i uvnitř skály. První zmínky o Ljubljanském hradě pochází už z 12. století - tedy ze středověku. Od té doby se obyvatelé hradu různě střídali a až v 19. století našel opět využití, tentokrát jako věznice. Nakonec byl ve 20. století po rozsáhlé rekonstrukci otevřen pro veřejnost.
Jako první jsme navštívili hradby, ze kterých jsme se kochali neuvěřitelnými výhledy na město a skály, které jsem zmiňovala už u lanovky. Otevřel se nám výhled na nejvyšší vrcholky Julijské Alpy spolu s nejvyšším bodem Triglav. Dokonce byl vidět kopec Šmarna Gora, což mě hrozně potěšilo. Protože to je kopec, na kterém se koná závod Tek na Šmarno Goro (více ho zmiňuji v tomto článku: Jaký byl rok 2023 ). Ljubljaň je tak malé město, že když jsem na podzim stála na Šmarně Goře, neměla jsem tušení že se dívám na hlavní město Slovinska.
Hrad dále nabízí pár chodeb a místností, ve kterých se potkává skála se zdmi hradu. Nachází se v nich i galerie s obrazy, vyobrazujícími fotky z Ljubljaně ve 20. století. Jiné místnosti nabízely muzeum loutek nebo kavárnu.
Nahlédli jsme i do parku ve kterém se nachází mnoho soch, laviček, vyhlídek a celkově příjemných míst k odpočinku.
Parkem pod Ljubljanským hradem jsme sešli do historického centra hlavního města. Nejprve vám ale musím představit architekta Joža Plačnika, který postavil snad každou budovu, každý most a každou lampu v Ljubljani. Nezmiňuji ho ale jen tak. Ačkoliv navrhl většinu staveb ve slovinské Ljubljani, některé jeho stavby můžeme znát i z našeho hlavního města, z Prahy. Významně totiž přispěl k současnému vzhledu Pražského hradu. Další jeho stavby v České republice jsou kostel Největšího Srdce Páně a obora Hvězda (obojí v Praze) nebo menší stavby v Broumově v okolí Křivoklátu. Ale zpátky do Slovinska.
Došli jsme na velkou ulici plnou drobných domečků s okenicemi a balkónky. Prošli jsme okolo městské galerie k městskému úřadu na náměstí Mesti trg, kde jsme opět viděli několik Plačnikových staveb.
Z tohoto náměstí jsme došli na jedno z asi nejznámějších a nejhezčích míst Ljubljaně - Trojmostí (slovinsky Trojmostvoje). Opět se samozřejmě jedná o stavbu Jože Plačnika a dokonce se považuje za jednu z jeho nejlepších staveb. Jak už z názvu vyplývá, trojmostí se skládá ze tří mostů, dvou menších a jednoho většího. Pohled na mosty s nádherným zábradlím a krásný Frančiškanský kostel na druhé straně je krásný. Než jsme ale přešli na druhý břeh, dostali jsme krátký rozchod.
Začaly jsme se Soňou kopečkem zmrzliny, protože teploty ten den dosahovaly až 30 stupňů. Pokračovaly jsme krátkou procházkou po břehu, na kterém se nachází několik kaváren a restaurací s krásnými výhledy. Narazily jsme na zvláštní uličku, ve které byla dlouhá rýha v zemi, vyplněná kamennými hlavami. Zní to hrozně, i my jsme byly lehce zděšené když jsme to viděly. Velmi ale zapáchala močí, proto jsme usoudily, že se jedná o veřejné toalety...
Prešernov trg se nachází hned na druhém břehu, takže jsme přešli jeden ze tří mostů Trojmostí a došli k Frančiškanska cerkev Marijinega oznanjenja. Nikde jsem nedohledala překlad do češtiny. Jedná se ale o krásný červený kostel, který rozzáří celé náměstí. Další zajímavostí tohoto náměstí je Prešernov spomenik (Prešernova socha). France Prešernik je další důležitá postava Slovinské historie. Byl to významný právník a básník.
Po silnici vedoucí kolem řeky jsme šli dál. Mezi stromy jednou za čas vykoukl kopec s Ljubljanským hradem. Nakonec jsme došli na další náměstí - Kongresni trg. Zde se nachází další krásné budovy. Mezi nimi například Ljubljanská univerzita a na úplném konci náměstí Kostel Nejsvětější trojce.
Už jsme byli všichni hrozně unavení, z horka, cesty a chůze, věřím že i vy už jste unavení ze všech těch Trgů, ale už zbývají jen dvě náměstí. Další z nich je Plečnikov trg. Už název říká, že se na tomto náměstí nachází stavby Jože Plečnika, například gymnázium. Architekt zde má i několik pomníků.
Posledním náměstím, které jsme v Ljubljani navštívili je Trg republike, které však od těch předchozích velmi liší. Zatímco se většina náměstí pyšní příjemnou okrasnou architekturou, v teplých barvách, na náměstí Trg republike se nachází pouze brutalistické budovy, připomínající komunistickou nadvládu v minulém století. Vysoké šedé panelové domy, ve kterých se nachází obchody a ambasády. Na úplném konci stojí Spomenik revolucije. Tento pomník připomíná vítězství jugoslávských partyzánů ve druhé světové válce a také uctívá socialistickou revoluci, která porazila okupační a fašistické síly, které rozdělily Slovinsko. Celé náměstí najednou působilo jako z jiného světa. Nebo spíše doby. Protože jsme se celé odpoledne pohybovali v architektuře z 19. století a toto náměstí pochází až z konce 20. století. Temné atmosféře přidával jakýsi slovinec, stojící přímo pod pomníkem. Velmi nahlas četl nějaký budovatelský text. Moc posluchačů na náměstí ale nestálo.
Dále už jsme ale pokračovali k autobusovému parkovišti. Procházeli jsme moc pěkným parkem Tivoli. Na to, že jsme tudy procházeli v pondělí odpoledne, byl park plný lidí. Děti projížděly uličkami na koloběžkách, maminky se procházely s kočárky a studenti pořádali pikniky. Celkově park působil velmi příjemnou atmosférou.
Po výborné večeři jsme se se Soňou šly podívat na již zmiňovanou vyhlídku, ze které byl vidět nádherný západ slunce. V tu chvíli jsme věděly, že to bude ten nejlepší týden :)
Ráno jsme si užili úžasnou snídani v podobě čerstvých croissantů, míchaných vajíček, krupicové kaše a čerstvého pečiva. Před osmou jsme vyjeli do města Izola navštívit místní střední školu. Projížděli jsme Portoroží, kterou jsme do té doby neměli tu čest poznat. Pokud název Portorož přeložíme do češtiny, bylo by to něco jako přístav růží, protože v létě prý tyto květiny rostou na každém rohu. Ačkoliv má město jen necelých 3000 obyvatel, je neustále plné lidí. Jedná se o jedno z nejturističtějších měst slovinského pobřeží. Proto je plné hotelů. Přezdívá se mu také slovinské Monte Carlo. Ale toto označení berme lehce s nadsázkou :)
Hned ráno jsme navštívili Srednja šola Izola. Tato škola má dvě části, jedna se nachází přímo v Izole. Ta má obory jako kuchařství, turismus, číšnictví a podobné. Druhá část se nachází na kopci za Izolou ale tu jsme navštívili až další den.
Nejprve se nám představil milý pan ředitel. Ukázal nám studenty školy, kteří si přestávky krátí kouřením. Překvapilo nás, že s tím neměl žádný problém. Potom ještě chvíli vyprávěl o raccích, kteří provokují obyvatele slovinského pobřeží. Potom už nás konečně vzal do školy. V budově se nachází třídy a internát, takže nás ředitel provedl všemi možnými chodbami. Nakonec nás dovedl do velké učebny s krásnými obrázky. Studenti nám odprezentovali krátkou prezentaci o Slovinsku, Izole i škole. Připravili nám i občerstvení v podobě plněných croissantů. Po krátkém občerstvení nás učitelka provedla odbornými učebnami, kde se studenti učí vařit nebo správně servírovat. Nejzajímavější byla asi ukázka servírování třešně. Studentka nám ukázala jak by v luxusní restauraci obsloužila zákazníka který si objedná třešeň. Takový zákazník totiž potřebuje talířek pro pecku, talířek pro třešeň, misku s vodou na umytí rukou a spoustu dalšího nádobí. Prohlídka školy byla zajímavá, protože jsem školu s podobnými obory nenavštívila ani u nás v Česku.
Izola je jedno z mnoha přímořských měst. Při příchodu do městečka nás přivítal přístav, Soňa ho pojmenovala parkoviště pro lodě. Došli jsme na náměstí Veliki trg. Člověk by čekal, že Veliki trg bude velký, ale jedná se o malé náměstí na jehož konci stojí Kostel sv. Marie Haliaetum. Odsud jsme procházeli všechny ty stísněné uličky až ke Kostelu sv. Mavra. To je dominanta Izoly. Byl postaven už v 16. století, původně v románském stylu, poté byl několikrát přestaven. Vedle něj stojí další benátská věž.
Měli jsme chvíli čas, tak jsme si se Soňou šly užít moře. Soňa si koupila zmrzlinu (já jsem byla pořád přecpaná z velké snídaně :)) a jen tak jsme seděly na mole, pozorovaly racky a užívaly si příjemnou mořskou atmosféru.
Odpoledne jsme se se Soňou rozhodly prozkoumat Portorož. Známé růže jsme sice nenašly ale viděly jsme spoustu casin (což odpovídá spíše druhému označení - slovinské Monte carlo). Navštívily jsme i několik drobných obchůdků, prošly kolem muzea soli (v přímořských oblastech byla dříve těžba soli velice rozšířená) a nakonec se i zchladily v moři. Došly jsme až na konec Portorože. Na značce můžete vidět dva názvy - ve slovinštině a v italštině. To je další připomínka italské nadvlády. I studenti ve škole nám ráno říkali, že mají ve škole italštinu jako povinný druhý jazyk.
Pokračovali jsme dál neuvěřitelnou spletí drobných uliček. Prošli jsme kolem zbytků hradby, která dříve chránila město. Hradba pochází už ze 7. století! Dále už jsme tedy pokračovali do kopce ke kostelu Marije Zdravje. Šly jsme se Soňou jako první a najednou jsme ji viděli.. socha sedící ženy!! Hned jsme si ji vyfotily a těšily se až ji ukážeme učitelce. Odtud jsme už za šera procházeli tmavými uličkami ve kterých je nemožné se vyznat. Je to jako v labyrintu! Občas jsme zašli do slepé uličky a jindy zase prošli kolem míst, které nám přišly až moc povědomé.
Nakonec jsme ale došli na náměstí Židovski trg. Zde je možné vidět obrovskou kašnu se sochami a promyšleným systémem k získávání vody. Kvůli nedostatku vody vymysleli obyvatelé speciální okapy, které sbíraly vodu ze všech střech do té kašny. Poté jsme po schodech došli až ke kostelu sv. Jiří. Ten nabízí výhledy na Itálii, celou Piran a nekonečné moře.
Ráno jsme vyjeli autobusem opět do Izoly, tentokrát na kopec za Izolou, kde se nachází druhá část Strednija šola Izola. Konkrétněji střední zdravotnická škola, nemocnice a universita.
Jako první jsme navštívili střední zdravotnickou školu. Studenti nám nejdříve ukázali co se učí v praktických hodinách. V angličtině popisovali jak se stele lůžko, provádí resuscitace, připravují zubní otisky nebo připevňuje EKG. Dále nás velmi milá studentka provedla dalšími učebnami kde právě probíhala výuka pediatrie, mikrobiologie nebo masérství.
Po ukázce školy jsme pokračovali do nemocnice, ve které nás prováděla jedna ze sestřiček. Ukázala nám různá oddělení včetně chirurgie, urgentního příjmu, pediatrie a nejvyššího patra s nádherným výhledem na moře. Se Soňou jsme si dělaly legraci z názvů oddělení jako diabetološka nebo nefrološka. Jedna ze slovinských učitelek se na nás ale velmi přísně podívala, tak jsme toho radši nechaly. Shodly jsme se ale, že hospitalizace v takové nemocnici není zas tak špatná. Většina pokojů totiž mají výhled na moře, pobřeží a starou část Izoly.
Z nemocnice jsme se vrátili zpět do školy, kde jsme opět dostali plněné croissanty. Ty jsme si se Soňou úplně zamilovaly. Mezitím co jsme si užívali čerstvé pečivo, jedna ze slovinských učitelek nám prezentovala něco o škole.
Na závěr ještě pár z nás navštívilo univerzitu, ve které nám učitelka ukázala odborné učebny a vysvětlila jak tam funguje výuka. Cestou z univerzity nám dokonce řekla, že se těší, pokud bychom jednou na univerzitu nastoupily.
Tím skončila naše návštěva Srednija šola Izola. Jsem ráda za tuhle příležitost, protože bylo hrozně zajímavé jak funguje výuka v jiné zemi a upřímně studentům závidím lokaci jejich školy :)
Do historické části města jsme vešli starou bránou z 16. století. Bránou jsme prošli na Prešernovo náměstí, pojmenované podle slovinského poetického básníka. Drobnými uličkami se starými domečky jsme došli na Titovo náměstí. První budovy, které jsme si při vstupu na náměstí všimli je prosklená galerie s kavárnou - benátská gotická budova z 15. století. Naproti galerii leží Prétorský palác který současně slouží jako radnice.
Obešli jsme pár obchůdků, zašli si na oběd a prošli si pobřeží. Už jsme byly dost unavené, takže jsme si nakoupily nějaké dobroty na večer a autobusem zase jeli do Portorože.
Na tento den jsem se těšila asi ze všech dnů nejvíce. V plánu byla návštěva Podstojné jeskyně a Predjamského hradu. Autobusem jsme projeli celou Portoroží a zastavili přibližně na polovině cesty do Ljubljaně.
Před návštěvou samotné jeskyně jsme si prošli expo, což je muzeum vysvětlující jak vznikl Slovinský kras nebo jak funguje jeskynní život. V rámci výstavy byla i ukázka motýlů a pravěkých tvorů. Celou výstavou provádí postavička macaráta jeskynního. Jinak je možné ho znát pod jménem lidská rybka nebo malý dráček. Je to unikátní živočich, který žije pouze v této slovinské jeskyni. Na prohlídku jsme každý vyfasoval takový malý telefon, který nám dělal anglického průvodce. Moc jsme tomu ale nerozuměli protože to byla dost složitá slovní zásoba. Tak jsme si výstavu procházeli sami.
Konečně jsme se dostali do jeskyně. Ještě před vstupem jsme opět dostali malé telefony, které tentokrát mluvili v češtině. Nesedli jsme do vláčku, který nás vezl nádhernými jeskyněmi. Nikdy jsem neviděla nic takhle krásného!! Postojná jeskyně je nejdelší jeskynní systém ve Slovinsku. Čítá délku 25 kilometrů. Jeskyněmi protéká říčka Pivka, která je údajně stará téměř milion let.
Už když jsme jeli vláčkem, jeskyně nám ukazovala své krásy. Dráha vedla sály s vysokým stropem. Každý kus skály byl osázen mohutnými krápníky. V jiných sálech zase bylo k vidění tisíce drobných krápníků. Ty vytvářeli dojem malých jehliček. Jeskyně je tak velká, že má uvnitř i svoji vlastní horu. Jmenuje se Velká hora a výstup na ní od vláčku trvá asi 10 minut. Cestou na ni jsme se rozhodně nenudili. Každý schovaný kout nabízel neuvěřitelnou podívanou.
Pod horou jsme přecházeli Ruský most, který zde byl postaven za války aby umožňoval lepší pohyb po jeskyni. Během druhé světové války se zde nacházel sklad paliva. Slovinští partyzáni ho však zapálili, následovala exploze a oheň, který hořel zhruba týden. Dodnes jsou některé části krápníků černé z požáru. Pro vojenské účely byli v jeskyni vybudovány tunely, které jeskyně mezi sebou propojovali.
Po procházce několika nádherně zdobených krápníkových sálů, jsme došli k akváriu s maceráty. Jak jsem již zmínila, macerát jeskynní žije POUZE v Postojenské jeskyni. Proto byl hrozně pěkný zážitek je vidět na vlastní oči. Žijí samozřejmě volně, v podzemní říčce ale ochránci jeskyně jich pár chovají v zatemněném akváriu. Macaráti jsou navyklí žít hluboko v jeskyni v naprosté tmě, proto je zakázané je fotit. Mají velmi citlivou pokožku. Proto přidávám fotku macaráta zde .
U konce prohlídky jsme museli všichni povinně projít obchůdkem se suvenýrami, pak už jen nasedli zpět do vláčku, který nás vyvezl z jeskyně zase ven.
Od jeskyně jsme přejeli autobusem asi 10 minut dál, k Predjamskému hradu. Už z dálky, když jsme k němu přicházeli, jsme byli nadšení! Opět jsme vyfasovali "průvodcovské" telefony a vyrazili na prohlídku. Na první pohled to není vidět, ale hrad je postaven jak před jeskyní, tak přímo v jeskyni.
Nejprve jsme prošli různé místnosti: kuchyň, ložnice a dokonce i mučírnu. Vystoupali jsme po kamenných, poměrně nebezpečných, schodech na vyhlídku, vedle které se nachází "legendární" toaleta. K tomuto místu se váže legenda o Erasmu Predjamském, který celý hrad zabezpečil tak, že se stal nedobytným. Jen jedno místo nechal být a to toaletu. Jeden ze sluhů ale Erasma zradil. Když byl hrad obléhán, tento sluha dal nepřátelům znamení ve chvíli, když jeho pán vykonával potřebu. Nepřátelé správným směrem vystřelili dělovou kouli a tím přišel Erasmus o život.
Prohlídka dál vedla do jeskynních chodeb, které majitelé hradu postavili, aby měli kam se schovat při obléhání (pokud by to samozřejmě stihli, ne jako Erasmus :) ). Bylo zajímavé pozorovat chodby, kde se potkávala stěna hradu se stěnou skály. Zdi jsou propojené naprosto čistě.
Vrátili jsme se na ubytování. Většina našich spolužáků se po večeři odebrali na pokoj balit a odpočívat. Bylo nám se Soňou líto to takhle rychle zabalit a když jsme viděli jak se obloha pomalu barví do červena, sešli jsme schody k moři a užívaly si nádhernou chvíli. Kousek od nás seděl hudebník, hrál zároveň na kytaru, bubínek, flétnu, harmoniku a rolničky. Každá jsme mu hodila pár centů, tleskaly jsme mu za každou píseň a zkrátka to byl tak krásný večer! Že to nejde ani popsat. Po chvíli přišlo ještě pár druhaček, jedna z nich hraje dobře na kytaru. Společně jsme hudebníkovi zazpívaly Toulavou a Šrouby a matice.
Ačkoliv se nám vůbec nechtělo odjíždět, neměli jsme na výběr. Pár věcí jsme si zabalili už předchozí den, zbytek ještě ráno. Naposledy jsme si pořádně užili velkého výběru u snídaně, vyfotili si výhled na moře a nasedli do autobusu. Nečekala nás ale cesta rovnou domů, zastavili jsme se ještě v italském městě Trieste a zámku Miramare.
Příjezd do města Trieste se nám zprvu vůbec nezamlouval. Byli jsme připravení na přímořské italské město. Z dálnice jsme ale viděli jen rozpadlé budovy, továrny, lomy a auta. Jakmile jsme ale sjeli z dálnice, konečně jsme se dočkali slibované italské kultury.
Zámek Miramare je nádherný zámek postavený přímo u moře. Je to novogotický zámek připomínající náš zámek Hluboká. Byl postavený na konci 19. století a hned se do něj nastěhoval arcivévoda Maxmilián spolu se svou ženou Charlottou. Maxmilián byl ale popraven což Charlotta neunesla a zbláznila se. Nakonec dožila v domečku v zahradách. V současnosti slouží zámek jako muzeum a i se svými obrovskými zahradami je otevřený veřejnosti.
Navštívili jsme nejprve zámek. Moc nás ale se Soňou nebavil výklad, tak jsme si ho prošly samy. On je opravdu krásný z venku i zevnitř. Je velmi zachovalý a interiér je plný dobového nábytku. Akorát jsme si chtěly stihnout projít i zahrady proto jsme prohlídku trochu zrychlily. Zahrady se mi upřímně líbily více než samotný zámek. Jsou obrovské, plné květin, fontán, stromů, altánů a vyhlídek na zámek. Vystoupaly jsme až nahoru, kde se nacházel Charlottin dům. Shodli jsme se že z domečku měla hezčí výhledy než ze zámku :) . Zastavily jsme se i v kavárně, kde jsme celý výlet zakončily pravou italskou horkou čokoládou a palačinkami.
Celou exkurzi všichni hodnotíme velmi kladně. Já osobně jsem hrozně ráda že jsem mohla jet! Navštívili jsme spoustu zajímavých a krásných míst a hlavně jsem si už dlouho přála navštívit Postojnou jeskyni a Predjamský hrad takže jsem moc ráda, že si mi to konečně podařilo. I návštěva škol byla moc zajímavá protože se to jen tak nepoštěstí, podívat se do škol v cizí zemi.
Taťka očividně po WHR neměl dost, tak na začátku září vyrazil sám do italských Dolomit na cestu Alta Via1. Z cesty si odvezl plno zážitků - spoustu sněhu, zavřené chaty nebo přespání s vlky. Přeji příjemné čtení :)
Už od začátku našeho kamarádství s Johankou, si plánujeme jak chceme jednou procestovat svět. Ani jedna nevěříme tomu, že se nám tento sen začíná plnit! Na náš první výlet za hranice jsme si vybraly maďarské hlavní město Budapešť. Původně jsme měli jet už na jaře, pak o letních prázdninách a nakonec jsme vyrazily až teď na podzim.
Už se stalo každoroční tradicí, že s taťkou vyrážíme na přechody do vysokých hor. Letos tomu nebylo jinak. Rozhodli jsme se vyrazit opět do Chamonixu. Minulý rok jsme se na Chamonix dívali z vrchu v rámci TMB, letos jsme zde začínali cestu Walkers Haute Route. Jedná se o 220 km dlouhou cestu s převýšením 14 000 m (hodnoty...
Jaké jsou výhody, když nejedete v létě do Itálie k moři ale do hor? Za mě určitě že tam není takové horko, k tomu máte nespočet nových zážitků a uvidíte výhledy co jinde neuvidíte. Takže jsme letos samozřejmě nejeli k moři ale do Alp.