Už od začátku našeho kamarádství s Johankou, si plánujeme jak chceme jednou procestovat svět. Ani jedna nevěříme tomu, že se nám tento sen začíná plnit! Na náš první výlet za hranice jsme si vybraly maďarské hlavní město Budapešť. Původně jsme měli jet už na jaře, pak o letních prázdninách a nakonec jsme vyrazily až teď na podzim.

6.9. jsme pár minut před 5. hodinou ráno nastoupily do vlaku. Celou cestu do Brna nás doprovázela tmavá krajina a přes silná světla ve vlaku se nedalo pořádně usnout. Po hodině jsme za východu slunce dorazily do Brna, kde jsme chvíli bloudily po nástupištích. Místo rozcvičky jsme se tak rychlochůzí dostaly k našemu vlaku. V 8:19 se vlak z brněnského nádraží rozjel směrem k Maďarsku. Naproti nám seděl nějaký starší Slovák. Očividně nevstával ve 4 ráno takže měl povídavou náladu. Zklamaně si nás prohlížel když jsme začaly zívat a usínat. 

Probudily jsme se až na Slovensku. Slovenský děda s námi ještě prohodil pár slov před výstupem v Bratislavě a my tak měly celou čtyřku pro sebe. Pozorovaly jsme z okýnka krajinu a užívaly si klid, který nám hned za slovensko-maďarskou hranicí narušila bláznivá Maďarka. Seděla přes uličku vedle nás, pořád něco říkala, občas i křičela, v maďarštině a přitom se dívala na nás. Neměla v uších sluchátka, neměla v ruce telefon. Mluvila do prostoru. Po chvíli se zvedla, chodila uličkou k záchodům a zase zpátky a přitom křičela něčí jméno. Po chvíli bušila do dveří záchodu, pak si zase sedla a něco říkala... naháněla nám svým chováním celkem strach. Maďarsko si u nás rozhodně neudělalo dobrý první dojem. Po našem prvním setkání s maďarským obyvatelem jsme se rozhodly zhodnotit krajinu. Zalesněné kopce, zelené louky a koleje podél Dunaje se nám sice líbili. Ale když jsme z okýnka pozorovaly rozpadlé nádražní budovy, opuštěné domy které si pod svou moc vzala příroda a vysoké neudržované paneláky, trochu jsme se bály, kam to vlastně jedeme. Ani příjezd do samotné Budapeště se nám moc nezamlouval. Udržoval se stále v podobném duchu předchozích nehezkých měst. 

Všechny naše pochybnosti vymizely po vystoupení z vlaku na nádraží Budapest - Nyugati. Celá stanice hlavního metra je prosvětlená a prosklená. A hlavně je obrovská. Tuto větu budete asi číst často. Věc, co nás na Budapešti velice překvapila, je velikost všech budov. Chvíli nám trvalo, než jsme se zorientovali. Náš první velký úkol byl koupit lístky na MHD. Udělalo nám radost, když jsme hned zahlédly zelené a žluté automaty s nápisem Tickets. Automat nabízel různé jízdenky a přestože byl v angličtině, vůbec jsme si nevěděly rady. Už jsme málem odcházely s denní jízdenkou na celé Maďarsko, ale rozhodly jsme se obejít nádraží, že třeba najdeme ještě něco jiného. Sešly jsme dolů do metra, kde jsme konečně našly to, co jsme potřebovaly. Fialový automat s jízdenkami na MHD. Vybraly jsme si jízdenku na 72 hodin. Nejdřív jsme se trochu lekly častky 11000 HUF. Po přepočtu to ale vychází moc pěkně. Třídenní lístek na všechny dopravní prostředky v Budapešti vyšel na 330 korun pro jednu.

Check-in na hotelu jsme měly až ve 3 hodiny, proto byl plán následující. Koupíme si oběd, zajedeme na Markétin ostrov, možná ho alespoň z části obejdeme, ubytujeme se a možná pokud to stihneme, pojedeme na Náměstí hrdinů. Všechna místa která jsem chtěla navštívit jsem hledala na Mapách.cz. A sice mám tyhle mapy ráda, jsem s nimi spokojená, ale ti co už četli některé mé články vědí, že mě už několikrát vypekly. A teď tomu nebylo jinak, protože jsme vše stihly hrozně rychle. Jsem ale velmi spokojená s novou funkcí Map.cz a to s vyhledáváním spojů MHD. Stačí do map zadat výchozí a konečnou stanici a aplikace vám přesně najde spoj a jeho číslo. Jinak je ještě možné hledat spoje MHD v aplikaci BudapestGo, která funguje na stejném principu jako Mapy.cz.

První mise, hledání oběda, byla mnohem složitější než se na první pohled zdálo. Přechod před nádražím jsme přeběhly dohromady minimálně 5krát. Nemohly jsme se rozhodnout kam dřív a běhaly od jednoho podniku k druhému. Když už jsme se konečně rozhodly, že půjdeme poznávat místní gastronomii do McDonalds, zjistily jsme, že zrovna tato pobočka je zavřená. Tak jsme skončily v Tescu a koupily si každá pagáče a tortilu. 

Ze zastávky Nyugati pályaudvar jezdí každé přibližně 3 minuty trolejbusy s čísly 4 a 6.Nejdřív jsme měly trochu strach, abychom nejely opačným směrem. Ale když jsme zahlédly řeku Dunaj, věděly jsme, že jedeme správně. Vystoupily jsme na zastávce Margitsziget, odkud už jsme mohly vidět na levém břehu Dunaje parlament, naproti Rybářskou baštu s Budínským hradem a uprostřed řetízkový most. Při tomto výhledu jsme nevěřily, že jsme opravdu samy dvě v cizí zemi. 

Z cesty nám dost vyhládlo, tak jsme hned šly hledat místo ideální pro nás mini piknik. Byly jsme překvapené, že ostrovem vede silnice. Čekaly jsme takový menší park. I přes svou lokaci uprostřed města nás velmi překvapil svým klidem. Došly jsme k obrovské fontáně Zenélő szökőkút (překlady z maďarských názvů jsou nemožné! Toto bych přeložila jako Hudební fontánu). Sedly jsme si na jednu z laviček u fontány, jedly si své obídky a užívaly si krásný okamžik. Někde nad okolo nás se rozezněly tóny klasické hudby a operního zpěvu. Musel na nás být hrozně vtipný pohled. Rozhlížely jsme se kolem sebe a hledaly zpěvačku. V tu chvíli začala fontána tryskat vodu do rytmu hudby a my si všimly reproduktoru nad námi. Za doprovodu Mozarta, Handela a Rossiniho voda tryskala do výšky a vlnila se do všech stran.

U fontány jsme vydržely minimálně třičtvrtě hodiny. Podle Maruny (Map.cz) měla 6 kilometrová procházka okolo ostrova zabrat více než 2 hodiny času. Vyrazily jsme nejdřív středem ostrova, podél silnice. Cestou jsme posbíraly pár kaštanů a nadávaly na čtyřkolky, co se nám pletly na chodníku. Na ostrově je možné si půjčit čtyřkolky. Což je samo o sobě hezké pro ty, kterým se nechce ostrov obejít pěšky. Ale jejich provoz není nijak regulován a řidiči si zřejmě myslí, že jsou něco víc než obyčejní chodci. Viděly jsme dokonce i nějaké mladé kluky, co s čtyřkolkou opakovaně najížděli do stromu. Nechtěly jsme si ale kazit den.

Prošly jsme kolem kamenných zříceniny Ferences templom. Jedná se o pozůstatek letního sídla habsburského arcivévody Josefa ze 13. století. Maruna mi ukázala, že na konci ostrova se má nacházet vodopád. Fotky jsem žádné nedohledala a upřímně, na ostrově jsme neviděly žádný náznak kopečku nebo skalky. Přece jenom jsme šly na druhou stranu ostrova, kde měl vodopád být, ale moc šancí jsme mu nedávaly. Došly jsme z malým kamenným cestičkám, vedoucím mezi malými jezírky, potůčky a velkým množstvím keřů a rákosí. Podle Maruny jsme stály u vodopádu, ale z 5. fotky posuďte sami, jestli je tam vodopád :)

Obešly jsme hotel Ensana Thermal na druhou stranu ostrova. (fun fact: jedna noc v tomto hotelu stojí až 11000 kč!) Tady už vedla malá cestička s výhledem na řeku. A nikde nikdo! Až na pár čtyřkolek a běžců jsme v parku nikoho nepotkaly. Uprostřed cesty jsou zříceniny nesoucí název Kerengő udvara. Ve 13. století tu stál Dominikánský klášter obývaný jeptiškami. Zároveň tu můžete najít Markétin hrob, ale nám se povedlo ho minout. Jinak ale zřícenina stojí za návštěvu. Mezi zdmi je možné procházet a vyjít si pár schodů na vyhlídku.

Jak už jsem zmínila, Maruně se nedá věřit. Za necelou hodinu jsme obešly celý ostrov. A bylo to přesně na čas, protože fontána zrovna hrála písničky od Coldplay, Eda Sheerena a dalších známých autorů. 

Nevěděly jsme moc co s časem. Tak jsme nasedly na trolejbus číslo 4, dojely na zastávku Oktogon, kde jsme sešly do metra. A do žluté linky metra jsme se úplně zamilovaly! Stanice metra je celá obložená bílými a hnědými kachličkami a samotné metro je malé a žluté. Vše sice působí velmi staře ale shodly jsme se že velmi roztomile. Ve vagónu metra jsou otevřená okýnka. Zastávky této linky leží jen asi 300 metrů od sebe, takže nemá šanci se rozjet nijak rychle. Jinak najít schody vedoucí do stanice kterou potřebujete je boj. Zastávky metra jsou obvykle na křižovatkách takže jsme zase běhaly přes přechody tam a zpátky jako blázni. 

Vystoupily jsme na stanici Hősök tere, hned před Náměstím hrdinů. Chvíli jsme zase bojovaly s velkým množstvím přechodů. Úspěšně jsme ale na náměstí došly. Celkově v celé Budapešti jsme měly trochu smůlu, protože se většina památek právě opravovala. Památník Tisíceletí v lešení ale vůbec neubíral velikosti celého náměstí. Jedná se o obrovskou plochu. Náměstí je dokonce na seznamu památek UNESCO. Samotný památník je jinak vysoký 36 metrů. Hned za ním je kolonáda se 14 sochami představující jakýsi pantheon uherských dějin.

Za náměstím jsme přešly most a dostaly se do parku Városliget. A už od prvního pohledu jsme byly unešené! První obyvatel hradu Vajdahunyad, který nás napadl, byl Drákula. Úplně jsme si představovaly, jak se každou noc dívá z nejvyšší věže na jezero nebo jak se v černém plášti prochází nádvořím. I přes všechny naše představy o Drákulovi, princeznách a královnách, byl hrad bohužel postaven až v 19. století  jako součást výstavy oslavující tisíciletí od příchodu Maďarů do vlasti. Původně byl postaven jen z lepenky a dřeva ale z důvodu velké návštěvnosti byl na začátku 20. století postaven do dnešní podoby. Nejsme ale rozhodně jediné, kterým hrad evokoval Drákulu. Na vnější stěně hradu je umístěna busta maďarsko-amerického herce, který se proslavil ztvárněním hraběte Drákuly v původním filmu.

Tyhle informace jsme ale neměly. Takže návštěva hradu pro nás byla kouzelná! Atmosféře dodával houslista na nádvoří. Byly jsme nadšené z každé věžičky a z každého zákoutí, kterých jsme si všimly. 

Byly jsme dost unavené z horka i dlouhé cesty, tak jsme si po krátké procházce okolo hradu jen sedli u jezírka a pozorovaly okolí. 

Opět jsme hledaly správný vstup do metra. Skoro úspěšně, na druhý pokus ze dvou pokusů, jsme našly správné schody. Dojely jsme na stanici Vörösmarty utca a jen pár minut po třetí stály na recepci našeho hotelu. 

Byly jsme obě nervózní, nikdy jsme nezařizovaly ubytování v hotelu. Ale vše šlo jak mělo. Na stránkách psali, že od ubytovaných vyberou 20 euro, nic po nás nechtěli a ještě nám dali mapičky. Paní nám sice nabídla jízdu výtahem. My se na ni podívaly, že přeci nejsme žádné bábovky. Po vystoupání nekonečných schodů do 4. patra jsme tenhle názor přehodnotily. Od té doby už jsme jezdily jen výtahem. V malém pokojíčku bylo vše co jsme potřebovaly - velká pohodlná postel, stůl na odkládání nepořádku, zrcadlo na focení outfitů a koupelna. Překvapil nás welcome drink v podobě vína. 

Zbytek odpoledne jsme věnovali odpočinku po náročné cestě. Hodně brzy jsme ale dostaly hlad, tak jsme se odebraly k velké křižovatce plné restaurací - Oktogon. Sice mě hodně lákal stánek s trdelníkem za 800 forintů, což je v přepočtu necelých 50 korun!!! Opět jsme ale tradiční maďarskou kuchyni obešly obloukem, rovnou do Mekáče. Bylo dost horko, tak jsme si každá koupila salát se smaženým sýrem na vrchu a čokoládovou sušenku k tomu. Jaksi ale zapomněli zmínit, že se jedná o druh pálivého sýra. Díky tomu jsme alespoň doplnily dost tekutin, které nám přes den chyběly. 

Šly jsme spát hodně brzy, takže jsme druhý den i dost brzy vstávaly. V tuto chvíli jsem ještě stále věřila Maruně, že nám obcházka památek zabere celý den. Už předchozí večer jsme si vyhlédly příjemnou kavárničku. Ráno jsme do ní přišly těsně po otevíračce. Kuchař nevypadal vůbec nadšeně, když musel začít takhle po ránu kuchtit toasty s vajíčky. Byly jsme trochu zklamané, když mu příprava trvala tak dlouho. Čekání se ale rozhodně vyplatilo! (viz 1. fotka).

Hned naproti kavárně vedou schody do stanice metra Vörösmarty utca. Než jsme nafotily všechny kachličky, přijelo malé žluté metro, které nás během pár minut dovezlo až na stanici Bajcsy-Zsilinszky út. Stanice žlutého metra, takže opět kachličky. Vypadá úplně stejně jako všechny stanice do teď. 

Když jsme vyšly po schodech nahoru, připadaly jsme si zase jako v úplně jiném světě. Do teď jsme procházely klidnými tichými uličkami. V tuhle chvíli jsme stály na rušné silnici, všude vysoké budovy a dle Johanky slov "extrémně vobří přechod". Nám už to přišlo dost vtipné, protože jsme s přechody celkem bojovaly. 

Došly jsme k obrovské stavbě - Bazilice svatého Štěpána. Opět se jedná o velmi mladou stavbu. Byla postavena až na konci 19. století. Je pojmenována podle uherského krále Štěpána I., jehož mumifikovaná ruka se nachází právě v této bazilice. A znovu musím zmínit o jak velkolepou stavbu se jedná! Vedle maďarských katedrál a chrámů si připadáte jak mravenci. 

Od baziliky jsme pokračovali ulicemi, lemovanými restauracemi schovanými mezi historickými budovami, k budově parlamentu. To je přibližně kilometr. Podle Maruny 20 minut chůze, my si fotily parlament už po asi 10 minutách. Budapešťský parlament se maďarsky nazývá Országház a také se nachází na seznamu UNESCO. Historie parlamentu není nijak obsáhlá. Na konci 19. století byla vyhlášena soutěž o návrh budovy a na základě výherního návrhu maďarského architekta Alajose Hauszmanna, byl na začátku 20. století parlament postaven. 

Celá budova opět díky všem věžičkám a kopulím působí až nereálně velká. A nejzvláštnější bylo, že ačkoliv se jedná o jednu z nějnavštěvovanějších památek Budapeště, měly jsme celý areál parlamentu pro sebe.

Sešly jsme pod parlament, k břehu Dunaje. Jakmile jsme na druhé straně viděly jen kousek od sebe všechny ostatní památky, pochopily jsme, že to rozhodně není na celý den. Podle plánu jsme ale popošly asi 200 metrů k botám na dunajském nábřeží. Což je jedna z mála památek, která má nějakou historii. Jedná se o památník, připomínající děsivé události z let 1944 a 1945. Nacistická Strana Šípových křížů vždy po skupinách odvedla Židy z budapešťského ghetta k břehu Dunaje. Tam jim poručila aby si sundali boty a následně je popravili. Těla odplula po proudu řeky, nikdo neví kam. Nikdy se nenašla. 

Z fotek jsme si myslely, že bot bude plný jeden břeh. Kovových bot tam leží jen pár, ale pořád to neubírá na síle památníku. 

Další bod v našem harmonogramu byla Rybářská bašta. Měly jsme hodně času, tak jsme se domlouvaly, jestli jet metrem nebo jít pěšky. Tady se ale projevila naše logika ("Girl math"), protože když jsme si koupily třídenní jízdenku, jezdily jsme zbytek dní zdarma. Takže jsme se vrátily na zastávku metra Kossuth Lajos Tér. Čekaly jsme další roztomilou zastávku, jako v žluté lince. Zastávky červené linky jsou mnohem modernější, jsou uložené mnohem níž pod zemí a vedou k nim eskalátory. Jely jsme jen jednu zastávku, protože jsme se potřebovaly dostat na druhou stranu Dunaje. Vystoupily jsme tedy na zastávce Batthyány tér. 

Vyfotily jsme si rychle výhled na parlament a vyrazily do kopce k Rybářské baště. Maruna nás táhla nejnáhodnějšími uličkami, které mohla v Budapešti najít. Vypořádaly jsme se se všemi nástrahami, které nám připravila - nenápadné zatáčky, prudké kopce a nekonečné schody. Na Rybářskou baštu jsme se ale těšily nejvíc ze všech památek, takže nám to za tu námahu stálo. Proto mě překvapila informace, že ji místní nemají rádi. Maďarský název je Halászbástya ale často se používá i anglický název Fishermann bastion. Bašta byla postavena na přelomu 19. a 20. století. A ačkoliv se podle vzhledu může zdát, že má obranný účel, není tomu tak. Stojí pouze na okrasu. Rozhodně jí to ale neubírá na kráse. My jsme byly nadšené! Díky nastoupaným výškovým metrům, se nám otevřel výhled na celou Pešť. Jediné, z čeho jsme byly překvapené, bylo velké množství turistů. Do této chvíle jsme měy všechny památky jen pro sebe.

Hned za Rybářskou baštou se nachází Chrám svatého Matyáše. Mnohými je považován za dominantu města. První kostel na místě dnešního chrámu, byl postaven už na začátku 11. století. Mongolskými nájezdy byl ale zničen, takže ve 13. století na místě vzrostl chrám v podobě, jakou známe dnes.

Turistů znatelně přibylo, stejně tak jako jeřábů. Zatímco jsme se motaly mezi zájezdy, dívaly jsme se na historické památky zastavenými lešením. V obchůdku se suvenýry jsme si koupily pohledy, magnetky a pokračovaly známou ulicí Hunyadi jános út k budově Karmelita kolostor. V českém překladu Karmelitánský klášter v Budíně, což je sídlo předsedy vlády Maďarska. Pokračovaly jsme kolem Matyášovy fontány dolů po schodech k Budínskému hradu. Hrad patří do seznamu UNESCO a byl napsán na seznam 10 nejhezčích hradů v Evropě. Název vychází z původního názvu města Budín (Pešť se k Budínu přidala až v roce 1875 a tak vznikla Budapešť). Hrad je obrovský! (jako všechny stavby v Budapešti). Jeho rozloha je přibližně 600 m2 a skládá se z 6 křídel. První hrad byl na tomto místě postaven už v polovině 13. století a následně byl rozšiřován v 15. století za vlády Ludvíka Jagellonského. Podobně jako Matyášův chrám, i tato stavba byla zničena Turky za války. Habsburkové se postarali o opravu hradu a už to vypadalo, že se blíží lepší časy. Bohužel byl hrad katastrofálně zničen za druhé světové války. Zničením hradu zanikl velký kus maďarské historie, protože hrad byl při rekonstrukci velmi zjednodušen a mnoho prvků bylo odstraněno. Nyní hrad slouží jako sídlo některých politiků a v areálu se nachází i Národní muzeum, Národní galerie a Széchényiho národní knihovna.

Kromě nádherného hradu jsme si užívaly krásných výhledů na Budapešť. Dlouho jsem nezmínila, že by se nám nedařilo :) protože se nám až do této chvíle ve všem dařilo. Dalším bodem naší cesty byla Citadella. Už z dálky jsme viděly Citadellu s jeřáby a zastavěnou lešením. A hlavně jsme viděly, jaký kopec by nás čekal v tom horku vyjít. Tak jsme se rozhodly sejít dolů s podívat se jen na vodopád pod Citadellou. Najít správné schodiště nám dalo celkem zabrat. Jakmile jsme ho našly, seběhly jsme přes zahrady na hlavní silnici a pokračovaly 1,5 kilometru k vodopádu. Přešly jsme další složité přechody na hlavní křižovatce a vyšly schody nahoru abychom zjistily, že vodopád teče pod námi. Tak jsme se podívaly na Budapešť zase z jiného úhlu a schody seběhly dolů k vodopádu.

Bylo teprve poledne. V tento čas jsem si myslela, že budeme teprve u Bašty. Tak jsem na mapě našla Jeskynní kostel. Jeho hledání se nám bohužel nepodařilo. Všechny cesty byly zavřené a pak jsme zjistily, že je právě pod rekonstrukcí. Chodník vedl mezi hlavní silnicí a skálou. Byly jsme překvapené, jaký kus přírody se nachází uprostřed města! Došly jsme až na zastávku metra Szent gellért, která je ukrytá mezi fontánami. A opět jsme nevěřily vlastním očím. Samotná stanice je položená velmi hluboko pod zemí. Vedou k ní eskalátory s přestupem. Ale zaskočil nás její vzhled. Protože už z prvních eskalátorů jsme mohly vidět skrz betonové sloupy na koleje. Z fotky stanice metra vypadá úplně obyčejně ale my jsme byly hrozně překvapené, když jsme ji poprvé viděly.

Metro jsme opět využily jen k tomu, abychom se dostaly na druhou stranu řeky. Tentokrát k Velké tržnici. Nespočet malých stánků se nachází v krásné budově bývalého nádraží. Na pultech stánků v přízemí můžete najít spoustu masa všech druhů, čerstvé zeleniny a ovoce a především maďarské papriky. Ve vyšším patře jsou hlavně stánky s občerstvením, suvenýry a oblečením. Ačkoliv nás lákaly různé druhy ovoce, koupila jsme si každá jen balíček s paprikou. U stánků s občerstvením nás ale překvapily sladké langoše. Upřímně nám ale ani jedné nebylo dobře jen z pohledu na sladké smažené placky. Já osobně miluju sladké. Ale tohle už mi taky přišlo moc :) U Bašty stěžovaly na velké množství lidí, ale v porovnání s Tržnicí tam bylo málo lidí. V budově nádraží jsme musely často čekat frontu, abychom se dostaly dál. Proto jsme se moc dlouho nezdržely.

Už jsme vyčerpaly všechna místa ze seznamu, tak jsme se jen tak procházely uličkami a hledaly místo na oběd. Maďarské gastronomii jsme se opět vyhnuly velkým obloukem a šly na sushi. Protože sushi na 1700 HUF (102 českých korun!!!) se neodmítá. K tomu studená mátová limonáda.. co víc si přát. 

Nevěděly jsme co s časem. Měli jsme ale přeci jízdenku na MHD "zdarma", tak jsme nasedly na metro a s přestupem na stanici Kálvin Tér dojely na nádraží Nyugati. Prošly jsme si nějaké obchody, koupily si svačinu a metrem dojely k našemu ubytování na zastávku metra Oktogon.

Obě jsme návštěvu Budapeště vnímaly i jako takovou "odpočinkovou dovolenou po prázdninách, takže nám vůbec nevadilo si na zbytek odpoledne lehnout. Večer jsme jen zaběhly pro pizzu k večeři a užily si večer po svém :D

Třetí a zároveň poslední den našeho výletu. Památky, které jsem nachystala na neděli, jsme stihly projít už v sobotu a do muzea Světelného umění, které bylo kousek od našeho ubytování, se nám moc nechtělo. Tak jsme si v klidu zabalily, udělaly check-out a stavily se do stejné kavárny jako předchozí den. Tentokrát jsme zůstaly u sladkých chlebíků. Cestou na stanici metra jsem si neodpustila nákup trdelníku. Protože kde jinde seženete tradiční maďarský trdelník než v Maďarsku? A hlavně za 50 korun!? Čekala nás cesta přes tři linky metra. Opět jsme nastoupily na stanici Oktogon, kde nás čekala poslední jízda naším oblíbeným žlutým metrem. Dále jely na stanici Deák Ferenc, tam jsme přestoupily a pokračovaly na stanici Kálvin Tér. Když jsem předchozí den studovala mapy, všimla jsem si nedaleko téhle zastávky muzea. Tak jsme se k němu zašly podívat a nelitovaly jsme.

Vrátily jsme se zpět ke stanici Kálvin tér a po zelené lince dojely na stanici Bikás park, pojmenované podle parku Bikás, kde jsme strávily čas do odjezdu vlaku. A vlastně to bylo příjemné. Jen jsme seděly na lavičce a pozorovaly obyvatele místního sídliště užívat si sluníčka. Na nádraží Kelenföld jsme si došly pěšky. Už to vypadalo že v klidu a bez problému dojedeme domů ale vlakové nádraží Kelenföld nás utvrdilo o opaku.

Prostor před nádražím je krásný, upravený, nový, čistý... ale nádražní budova je stará a rozpadlá, že jsme ani nepoznaly, že se jedná o nádražní budovu. Není ani možné jít dovnitř této budovy. Chvíli jsme bloudily, zkoušely procházet posprejovaným podchodem na různá nástupiště a upřímně nevěděly, jak najdeme své nástupiště. Nějakým způsobem jsme prošly do nového podchodu, kde naštěstí byla i tabule s vlaky. Bez problému jsme si našly své nástupiště a nastoupily do RegioJetu. A my milujeme RegioJet! Měly jsme sedačku s tablety, na což jsme se těšily ale hlavní výhoda RegioJetu je jídlo. Které se ale dá objednat až po 15 minutách po odjezdu vlaku. Johanka čekala až do první vteřiny, kdy bylo možné jídlo objednat. Měly jsme hrozný hlad. Jídlo v RegioJetu se ale vyplatí. Konkrétně moje objednávka (brokolicová polévka, caesar salát, jablečný koláč a káva) stála pouze 108 kč. Byly jsme první, které si objednaly jídlo, takže na nás ostatní cestující dlouho hladově koukali.

Vlak se z důvodu poruchy lokomotivy dost zpozdil a nefungovala klimatizace. S těmito komplikacemi se nám cesta zdála nekonečná. V Brně jsme nastoupily do plného vlaku, tak jsme se ani nepokoušely hledat volná místa a sedly si na schody v uličce.

No a to je vše! Takto vypadal náš první výlet s Johankou do zahraničí. Nevím jak Johanka, ale já jsem byla před odjezdem lehce nervózní. Přesto si myslím, že jsme vše zvládly na výbornou. Pár chybiček se sice našlo ale jak jsem již zmínila, byl to náš první zahraniční výlet.

Návštěvu Budapeště mohu jen doporučit. Ačkoliv se nám při příjezdu Maďarsko vůbec nelíbilo a měly jsme i strach, kam to vlastně jedeme, ukázalo se jako skvělá volba. Budapěšť je nádherná, skrývá spoustu nádherných míst. Ceny nás dost překvapily, přišly nám nižší než v České republice nebo minimálně stejné. Rozhodně však stačí 3 dny. Už tak jsme nevěděly moc co dělat. Kdybychom hledaly aktivity, určitě bychom si zábavu našly ale jak jsem psala, braly jsme náš výlet i odpočinkově.

Budapešť se nám líbila, obě jsme více než spokojené a už plánujeme další výlety :)

PROSTOR PRO DOTAZY: