Prázdniny máme sice všichni nabité, ale našli jsme si čtyři volné dny na krátký úsek Stezky Českem. Jako vždy jsme šli já, taťka, Evžen a Arnošt. Na tuto cestu se k nám přidal brácha, krosna Gertruda a naši dva kamarádi Lubor a Tomášek. Nevzali jsme si toho s sebou moc. Čekali jsme že bude teplo, takže oblečením jsme šetřili. Spacáky jsme si vzali ty nejslabší, co jsme doma našli a rozhodli jsme se každý den spát pod širákem. Proto jsme místo stanu vzali celty a plachty. Lubor s Tomáškem si nakonec stan vzali a dokonce každý svůj. 

Ačkoliv náš původní cíl byl trochu vyšší, ušli jsme asi 60 km. Přesto si ale myslím že si cestu všichni užili.

1. den

21.8. jsme vlakem dojeli do Velkého Poříčí. Cesta trvala tři hodiny, takže na cestu jsme se vydali až v poledne. 

Cesta nejdřív byla nepříjemná a zdlouhavá. Vedla po cyklostezce, po silnici, na slunci. Bylo neuvěřitelné horko a nikoho to nebavilo. Po necelých 5 kilometrech jsme prošli vesnicí Žďárky a konečně zašli do lesa, kde už bylo mnohem příjemněji. Pokračovali jsme po žluté turistické značce. U památné lípy jsme si nasbírali švestky a po modré značce odbočili do Polska. Dál už se to střídalo, chvíli cesta vedla Českem a chvíli Polskem. Na odbočce Bor jsme se opět vrátili na žlutě značenou Stezku Českem. Prošli jsme Machovskou Lhotou a dál už jsme opět šli jen lesem. 

Ve studánce jsme doplnili vodu a vyšli poslední kopec, kde jsme našli ideální místo na spaní. Jednalo se o drobnou chatku s malým prostorem pod střechou. Hned vedle ní se nacházelo pár laviček s ohništěm. Lubor s Tomáškem si postavili své stany vedle chatky a my ostatní jsme rozložili karimatky a spacáky pod stříškou. Říkali jsme si, že to bude dobrá noc, dokud nám taťka nezačal vyprávět o vlcích, kteří na hranicích s Polskem žijí. Přemýšleli jsme, proč se to tam asi jmenuje U zabitého. Skvělá témata před spaním v lese. Nakonec nás ale žádný vlk nenavštívil a k našemu překvapení se neobjevili ani komáři.

2.den

Ráno jsme se nasnídali, sbalili všechny věci a vyrazili na cestu. Náš původní cíl byl dojít do Teplic nad Metují. Byl to velmi ambiciózní cíl. 

Prošli jsme kolem odbočky Pánův kříž, kde jsme odbočili na žlutě značený okruh kolem skal. V rámci tohoto okruhu jsme se zastavili na vyhlídku Božanovský špičák. Hrozně se mi líbil výhled na všechna pole, lesy a vzdálené kopce. Zároveň se u vyhlídky nachází houpačka, která se opravdu HODNĚ houpe a dává pocit, že se vznášíte nad okolními skalami. 

Nejprve po zelené a poté po žluté jsme došli k další zacházce. Tentokrát jsme se zastavili u Kamenné brány, což je sestava několika kamenů zajímavě ležících na sobě. Rozhodli jsme se že si u turistické chaty Hvězda dáme oběd. Cesta se nám zdála nekonečná! Nevím jestli byla špatně značená nebo jsme šli tak pomalu, ale u každé značky jsme se posunuli o pouhý půlkilometr a trvalo to neuvěřitelně dlouho. 

Zastavili jsme se ještě u vyhlídky na Čertovu tchýni, která nám opět poskytla nádherné výhledy. Odsud už jsme konečně, po červené turistické značce, došli k turistické chatě Hvězda. Restaurace byla samozřejmě zavřená (tajně jsme celou dobu doufali, že se v ní najíme) ale hned naproti ní byl otevřený stánek s uzenými párky. Kluci si dali každý párek s chlebem a já dojedla zbytek bábovky. 

Došlo nám, že do Teplic tímto tempem nemáme šanci dojít, tak jsme se domluvili, že dojdeme pouze k Ostaši. Po červeně značené stezce Via Czechia jsme prošli Hlavňov až do campu Ostaš. Chvíli jsme váhali, jestli pokračovat do Teplic. Nebo spíš... já říkala že bychom ještě mohli jít ale po tom co se kluci podívali na jídelníček, představa jít dál se jim moc nelíbila. Lubor s taťkou se paní prodavačku snažili přemluvit o místo v campu. Po tom co jim několikrát zopakovala že camp je plný a není možné v něm přespat, jsme si objednali něco dobrého k jídlu a koupili si žeton na sprchu. 

Já, Tomášek a brácha jsme po jídle zašli do skalního bludiště Ostaš, protože další den by na to nebyl čas. Bludiště je opravdu moc hezké. Nejdřív jsme si ho poměrně nezaujatě prošli, protože jsme byli unavení. Ale po chvíli Tomáška napadlo hrát na schovku, což nám přineslo skoro dvě hodiny zábavy. Bludiště nabízí nespočet míst na schování. 

Když jsme se vrátili do campu, bylo už šero. Rychle jsme se osprchovali a šli hledat místo na spaní. Náš cíl byla kaplička, která se měla nacházet kousek za campam. Pokusili jsme se obejít všechny chatky. Šli jsme už za tmy, s čelovkama, vysokou trávou a kopřivami, abychom zjistili že tam cesta nevede a musí se projít jednoduše campem. Za doprovodu přicházejících hromů jsme začali stavět náš přístřešek. Lehli jsme si, bouřka se blížila doslova bleskovou rychlostí a my jen doufali že naše celta je nepromokavá.

3. den

Noc jsme přežili v suchu a bez cizí návštěvy. Měli jsme trochu strach aby nás někdo nenachytal, že spíme na kraji areálu. Náš cíl byli opět Teplice nad Metují. Sice se jednalo pouze o necelých 8 kilometrů ale někteří už byli unavení, takže jsme se domluvili že se stavíme na koupaliště a večer se podíváme do Teplických skal. 

Po snídani jsme vyrazili po červené a na rozcestí Nad Slují českých bratří jsme si po zelené zašli ke Kočičímu Hradu a Sluji Českých bratří. Zacházka se vyplatila, nabídla nám nádherné výhledy do údolí a zajímavou soutěsku. S vidinou koupaliště už šla cesta rychle. Po žluté jsme prošli Lachov a došli až do Teplic. 

Ve městě bylo díky blížícímu se horolezeckému festivalu rušno. Na náměstí jsme se stavili na oběd a konečně se dostali na koupaliště. Bylo dost prázdné, což nás kvůli jeho kvalitě moc nepřekvapilo. Ale lepší něco než nic. Příjemně jsme se zchladili a překvapili nás levné ceny. 

Z koupaliště jsme šli do campu Kamenec. Paní prodavačce jsme vysvětlili, že nemáme stan, ale jen malý přístřešek, tak jestli musíme platit za stan. Zeptala se jestli je náš přístřešek menší než 2x2 metru. Mysleli jsme si že ano, dokud jsme ho nepostavili. Paní nám ubytování ale naúčtovala bez stanu a nikdo neřešil jak velkou celtu máme. Paní prodavačka se nás také ptala, jestli se nebojíme že zmokneme, když nemáme stan. Taťka jí s úsměvem řekl, že mu nikdy neprší. Což je pravda. Až na drobný déšť včerejší večer nám nepršelo (a kdo četl TMB nebo Island ví, že mu opravdu nikdy neprší). Postavili jsme náš "drobný" přístřešek, Lubor s Tomáškem si postavili stany a šli jsme se ještě podívat do Teplických skal. 

Vzhledem k tomu, že jsme tam šli kolem asi šesté večer, skály byli prázdné, úplně bez lidí. Vyšli jsme 300 schodů na vyhlídku a poté si prošli okruh mezi skalami. Bez lidí má místo úplně jinou atmosféru a všem se nám tam opravdu líbilo. Nakonec jsme si koupili večeři v restauraci Pod Ozvěnou. Ačkoliv jsme původně měli ujít jen 8 kilometrů, díky cestě na koupaliště a do skal jsme za celý den ušli 17 kilometrů.

4. den

Přes noc jsme se nikdo moc nevyspali. Byla hrozná zima a někdy brzy ráno začalo brečet dítě. Nezastavilo nás to ale samozřejmě od posledního dne naší cesty. 

Protože jsme předchozí den zaplatili vstup do Teplických skal, rozhodli jsme se že další den už se nám platit nechce. Z toho důvodu jsme šli po zelené turistické značce. Trasa vedla hodně do kopce, kolem skal a s vyhlídkami na Teplické skály. Chvílemi byla dokonce cestička mezi skalami tak úzká, že jsme se na ní s krosnami nevešli. Na vyhlídce Lokomotiva jsme si dali svačinu a rychle pokračovali dál. Spěchali jsme, abychom stihli vlak z Adršpachu, kde byl náš denní cíl. Mezi skalami jsme po necelých šesti kilometrech konečně došli do Teplických skal. A zdarma! 

Mezi lidmi jsme se prodrali na žlutou stezku, která propojuje Teplické skály a Adršpach. Cesta je opravdu moc hezká. Vede mezi vysokými skalami, po chodníčcích nad močály. Tam ještě tolik lidí v porovnání s Adršpachem nebylo. Čím víc jsme se k němu ale přibližovali, lidé přibývali. Nabylo možné si udělat fotku bez lidí. Vrchol všeho byl, když jsme došli k bráně na začátku okruhu, kde nebylo k hnutí. 

Celý Adršpach jsme prošli poměrně rychle, takže jsme stihli i oběd v Restauraci Lesní zátiší. Nastoupili jsme do vlaku, který jsme úspěšně stihli. Už to vypadalo, že celý výlet všichni zvládli ve zdraví a bez zranění. Seděli jsme ve vlaku a taťka se snažil nožem odříznou provázky z krosny, které jistili solární panely. Ujela mu ale ruka, a řízl se. Naštěstí to ale nebylo nic vážného. Jen lehce pokapal jízdenku krví. Průvodčí to ale nijak nezarazilo, takže takové jízdenky asi vídá běžně. 

Po třech hodinách jsme dojeli domů a začali vymýšlet další cestu, na kterou bychom mohli vyrazit.

PROSTOR PRO DOTAZY: