Na Tour du Mont Blanc jsme se vydali s taťkou a našimi baťohy Evženem a Arnoštem. A že nám kluci dali. Prvních sedm dní jsme si na sebe nemohli vůbec zvyknout. Později jsme si ale sedli a cesta už šla dobře.

Arnošt (taťkova krosna) vážil asi 17 kilo. Nesl stan, celtu, společnou hygienu a některé jídlo. Evžen (moje krosna) vážil asi 11 kilo. Já jsem nesla věci na vaření a další společné jídlo. K jídlu jsme měli několik instantních kaší, instantní polévky, vakuově balené pokrmy od Adventure menu, spoustu tyčinek, čaje a samozřejmě instantní kafe. Oblečením jsme poměrně šetřili. Každému stačili tři krátká trička, jedno dlouhé tričko, jedny dlouhé kalhoty, jedny podvlíkačky, jedny ktaťasy, jedna mikina, větrovka, rukavice, nákrčník, čepice  a čtyři kusy ponožek a spodního prádla. Komu se zdá že je to málo oblečení tak ano je, ale prali jsme si kostkou mýdla v ledových řekách a vystačilo nám to. Nejvíce místa nám zabral velký teplý Husky spacák. Nelitovali jsme ale, že jsme ho s sebou vzali. Každý si s sebou vzal litrovou láhev, protože jsme se dočetli že pítka jsou všude. Což skutečně jsou... první polovinu. Pár dní jsme museli s vodou opravdu šetřit, ale i tak jsme to zvládli.

Z Česka jsme vyjížděli 1.7. Cesta do Švýcarského městečka Champex-Lac trvala 11 hodin, takže na trail jsme se vydali až 2.7. 

1. den

Přespali jsme v campu Roccaillco, na kraji města Champex-Lac, za švýcarskou cenu 40 euro. Ráno jsme zabalili, snědli zbytek bábovky a odvezli auto na parkoviště pod lanovkou. Rozloučili jsme se s ním, protože jsem si nebyli úplně jistí, jestli ho tam za týden ještě najdeme (spoiler: stálo tam, živé a zdravé, bez pokuty).  Cestou jsme se samozřejmě ještě museli zastavit v místní kavárně. Pokud by vám to náhodou během čtení nedošlo, taťka miluje kafe. A já jsem si pak navykla při každé takové kafíčkové přestávce dávat sirup grenadine (pořád nevím co je grenadine, ale je to univerzální, rozumí tomu všude a je to dobré). Takže takové zastávky budu zmiňovat často. Když si totiž taťka nedá kafe, obvykle je přes den mlha, zima nebo prší. Koupili jsme si ke svačině quiche a rozhlédli se po nějakém obchůdku, kde mi mohli prodávat ručníky. Jsem v tomhle úplně nemožná. Neustále něco zapomínám. Takže jsem hned první den zjistila že nemám ručník. Nikde jsme žádný takový obchod nenašli, tak jsme pokračovali dál. 

Zarazilo nás značení cesty. Trasa je značená žlutými trojuhelníky, žlutými cedulkami nebo žlutými šipkami. Na kraji Champex-Lac jsme ale nemohli žádnou takovou značku najít. Po krátké poradě jsme pokračovali dolů kolem serpentýn, nahoru a dolů. Bylo znát, že procházíme Švýcarskem - viditelná široká cesta, dřevěné sochy svišťů a kamzíků a nespočet mosazných kohoutků s pitnou vodou. Po krátké obcházce kvůli těžbě dřeva jsme došli do vesničky Issert. Snědli jsme koláč a obdivovali architekturu. Budovy sice působí staře, ale jsou moderní. Následovaly krásné vesničky Les Arleches a Praz de Fort. Až do té doby to byla příjemná rovná cesta. Jakmile jsme vyšli z poslední vesničky do lesa, cesta se neuvěřitelným způsobem zvedla. Za ty výhledy to ale stálo. Konečně jsme viděli vysoké hory s ledovci, vodopády a nádherně rozkvetlé louky. Cesta už se zdála být nekonečná (to jsme ještě nevěděli co nás čekalo další dny) až jsme konečně došli do La Fouly. 

Původní plán bylo najít restauraci kde prodávají sýr Raclet. Neprodávali ho ale nikde. Paní se nám až skoro zoufale snažila vnutit Fondue a taťka se skoro chytl když zmínila že se podává s lanýži. Připomněla jsem mu že Arnošt je plný jídla, takže jsme odmítli fondue a šli dál. Stavili jsme se do obchodu pro chleba, šunku sýr a... ručník! Takže můj "ručník" bych nazvala spíše dětským brindáčkem nebo hadřičkou, ale vystačil. Taťka musel využít možnosti dát si dobré kafe, takže jsme na závěr navštívili kavárnu. Rozhodli jsme se nepřespat v campu, takže jsme pokračovali ještě kousek dál na parkoviště, a pak za skalku mimo parkoviště. A naše místo bylo úžasné! Myslela jsem si že to bude naše nejhezčí místo za celou cestu (ale to jsem zase nevěděla co nás ještě čekalo další dny). Hned nad námi se tyčily travnaté hory, schované v mracích. Za skalkou vykukovaly zasněžené vrcholky hor. Kousek od našeho stanu tekla poměrně ledová řeka a všude nás obklopovaly nádherné květiny. K večeři jsme si uvařili Ratatoille od Adventure menu, vyprali si v řece a zalezli do stanu. Nakonec si vedle nás postavil stan ještě francouzský pár.

20 km, 760 nahoru, 473 dolů, cca 7 hodin

2. den

Báli jsme se že nám bude v noci zima, ale nakonec to byla nádherná noc. Vstali jsme asi v 7 hodin, což bylo tak akorát. Farmář zrovna naháněl do vedlejší ohrady krávy. My sami jsme spali v ohradě, tak jsme rychle zabalili stan. Pastevci se na nás jen podívali a bylo jim jedno že jim spíme v ohradě. Jen se na nás usmáli a pokračovali ve své práci. Snídani jsme si šli uvařit na parkoviště. Potřebovali jsme se zbavit nejtěžšího, tak jsme ke snídani uvařili míchaná vajíčka od Adventure Menu. A kafe.

 Od parkoviště to byl nekonečný kopec. U refuge La peule jsme si dali přestávku... na kafe. Paní byla moc hodná, nechala nás si natočit vodu a použít koupelnu. Následovalo další prudké stoupání po úzké cestičce. Do toho nás začali předjíždět cyklisti. Vůbec jsme nechápali kde se vzali a kam jeli. Na hranici s Itálií to byla ještě hodina a půl cesty do prudkého kopce. Výhled byl nádherný. Za sedlem se objevila vysoká hora s ledovcem. Nestihli jsme ji vyfotit, protože hned zašla za mrak. Hodně foukalo, tak jsme se moc nezdržovali a pokračovali prudkým klesáním dál. 

Zastavili jsme se v Refuge Elena na oběd. Hrozně jsme se těšili na italské těstoviny, takže já si objednala těstoviny s rajčatovou omáčkou a taťka s houbami + kafe. A italové nás bavili celou cestu přes Itálii. Na číšníka když jste se podívali, hned jste poznali že je ital. Vešel do kuchyně a po chvíli společně s kuchařem vykoukl z okénka a začali pomlouvat pár sedící vedle nás. Pořád na sebe volali něco italsky a smáli se tomu.

 Pak už jsme pokračovali po poměrně rovné cestičce, chvilkama přes sníh nebo přes potůček. Došli jsme na asfaltovou cestu a naprosto nás uchvátil pohled na Grandes Jorasses. Byla to příjemná cesta, až jsme zapomněli odbočit. Uvědomili jsme si to pozdě, tak jsme se už nevraceli. Našli jsme odbočku, která nás měla dovést zpět na TMB. Byla ale opravdu za trest, že jsme si cestu zpříjemnili asfaltem. Jakoby kopců ten den už nebylo dost, tenhle to završil. Byl nehorázně prudký. Ale stálo to za to - konečně jsme viděli Mont Blanc! 

Prošli jsme kolem statku Arminaz Desot a pak jsme odbočili z cesty kolem potoka, dokud jsme nenašli rovné místo na spaní. A to jsme nevěřili vlastním očím. Spali jsme přímo pod skalním masivem Grandes Jorasses. Hned vedle byl ledový potok a opět rozkvetlá louka. Rozhodli jsme se spát pod širákem, když jsme měli takhle krásný výhled. Báli jsme se akorát že bude zima. A pavouků. Měla jsem hrozný strach že mi vleze pavouk do pusy nebo do spacáku. Protože ta louka jich byla plná. Kousek pod námi si někdo postavil stan a koukali na nás jak na blázny. A byl to lehce bláznivý nápad. O tom jsme se přesvědčili ráno.

19 km, 1416 nahoru, 1193 dolů, cca 8 hodin

3. den

Noc byla... zajímavá. Vůbec jsem nemohla spát, bála jsem se hmyzu ale nebylo proč. Byla taková zima, že všichni brouci někam zalezli. Doufám teda že ne ke mně do spacáku... Už jsem zmiňovala nádhernou horu Grandes Jorasses. To co jsem v noci viděla, si budu pamatovat navždy. V noci jsem se vzbudila, vykoukla ze spacáku a přímo před námi zářil Grandes Jorasses. Nevíme co ho osvítilo, asi měsíc, ale vypadalo to neuvěřitelně. Fascinuje mě to doteď, když si to představím. 

Ráno ale bylo velmi nepříjemné. Byla hrozná zima a sluníčku se za žádnou cenu nechtělo vykouknout. Sbalili jsme se rychleji než jindy, uvařili jsme si kaši, čaj a kafe. Na cestu jsme vyrazili snad úplně ve všem oblečení, co jsme s sebou měli. Nevěděli jsme, že jsme šli po variantě TMB místo po oficiální cestě. Bylo to ale správné rozhodnutí. Nebo takhle.. to jsme si říkali až na vrcholu, protože cesta nahoru byla hrozná. Cesta vedla kolem říčky, postupně jsme se svlékali až do kraťas a trička. 

A pak jsme je zhlédli. Sviště! Arnošt nesl až sem několik mrkví, abychom sviště nalákali. Moc se jim ale nechtělo. Byli hrozně plaší a mrkvi nevěřili. Když vykoukli a nechali se vyfotit, mrkev jsme jim za odměnu dali. Většinou ale jen proběhli někde na kopci. Taťka byl rád, že se mrkví zbavil. Až do té doby byla cesta pěkná, jen do mírného kopečku. Na rozcestí se ale prudce zvedla, až na nejvyšší bod celého dne. Stálo to ale za to. Viděli jsme celé pohoří, kde se tyčili Mont Blanc a Grandes Jorasses a celé údolí Val Ferret. 

Cesta dolů byla bez problémů, konečně jsme začali potkávat lidi, protože do té doby byla cesta liduprázdná. Ale alespoň nám nerušili sviště. V refugio Bertone jsme si nedali nic jiného než těstoviny a kafe. Smáli jsme se čechům, dělajícím si ostudu. Taťka má na poznávání čechů v zahraničí zvláštní talent. Ale tihle se prozradili sami, tím jak na sebe volali přes celou terasu a nutně si potřebovali vyměnit místo.

Až do městečka Courmayeur to byl dlouhý prudký kopec dolů. Hledali jsme camp, protože francouzi, které jsme potkali, nám o něm vyprávěli. Nemohli jsme ho nikde najít. Prošli jsme celé město a kochali se. Chaty a domy vypadaly luxusně ale zároveň staře. A taky tu stojí kostel se šikmou věží. To jsme se museli zasmát protože to není možné, že italové mají všechny věže šikmé. Paní na informacích nám řekla, ať dojedeme autobusem na okraj města, a tam že jsou rovnou tři campy. 

Nebyl čas se domlouvat, autobus odjížděl za minutu. Skočili jsme do něj, aniž bychom si byli jistí, že je správný. Naštěstí byl. A musím říct, že jet autobusem v horách s italským řidičem je zážitek. Ačkoliv jsme řidiči nerozuměli ani slovo, když začal volat italské nadávky, přesně jsme věděli co říkal. U toho telefonoval a křičel, aby ho člověk na druhé straně telefonu přes všechen zmatek slyšel. Znali jsme sice jméno naší zastávky - Zerret, ale nevěděli jsme kde se nachází. Slušně jsme se řidiče zeptali, jestli už je tohle naše zastávka. Začal na nás italsky něco křičet a pro jistotu to zopakoval ještě dvakrát, kdybychom mu náhodou nerozuměli. Nevěděli jsme co říkal ale nějak jsme pochopili že naše je až další. Když jsme vystupovali, nahlas jsme italsky poděkovali a doufali, že ráno nepojede ten samý řidič. On asi doufal v to samé. 

Spali jsme v Campeggio Aiguille - Noire a po dvou nocích na divoko to byla paráda. Taťka si šel koupit pivo a když jsme odcházeli, řekl číšníkovi že nepotřebuje účtenku. Jen ať mu řekne kolik to je a on zaplatí. Číšník se usmál a řekl My friend, nemusíš platit, dáš mi to u večeře. Večeře byla ještě lepší. Objednali jsme si opět těstoviny, tentokrát špagety carbonara. Oba jsme se shodli, že to byli nejlepší špagety co jsme kdy měli. 

13 km, 608 nahoru, 1404 dolů, mapy píšou 5 hodin ale trvalo to mnohem déle

4. den

Ráno bylo velmi příjemné, oba jsme se krásně vyspali. Ke snídani jsme si dali croissanty, horkou čokoládu a kafe. Autobusem jsme dojeli zpět do Courmayeuru a naštěstí už jel jiný řidič. Neměli jsme svačinu, takže jsme se stavili do Carefouru pro bagetu, sýr a šunku. Čekalo nás obrovské stoupání, takže jsme přikoupili ještě picí jogurty a banány. 

Opět jsme trochu omylem zvolili variantu, proto takové převýšení. Ale jako jiné dny, nelitovali jsme. Sice je možné si cestu zkrátit lanovkou a pozorovali jsme několik "baťůžkářů" jak lanovku využívají. Shodli jsme se že nejsme jako oni a že těch necelých 1900 výškových metrů vystoupáme po svých. Cestou jsme se stavili na kafe, takže byl hezký den. Nahoře jsme si připadali dobře, když jsme se na Courmayer dívali z výšky. Z druhé strany stál Mont Blanc a najednou nevypadal tak vysoký. Měli jsme pocit že ho máme na dosah ale ostré vrcholky a ledovce i tak vyvolávaly respekt. Vyšli jsme až na vrchol a výhled byl opět neuvěřitelný. Kvůli větru jsme se moc dlouho nezdržovali. 

Po dlouhém prudkém klesání jsme sešli do Refugio Combal. Já si dala panini s mozzarelou a rajčaty ale taťka šlápl trochu vedle. Přinesli mu červenou omáčku ve které plavaly párky a moc dobře to nevypadalo. Ale prý to nebylo špatné. Přemýšleli jsme kde spát. Refuge Elisabetta bylo moc blízko takže bychom tam byli moc brzo. Hranice s Francií která byla ideálně daleko se nacházela ve výšce 2500 m.n.m což je moc vysoko. A spaní na francouzské straně se nám zdálo moc daleko. Sedla si ale vedle nás skupinka mladých čechů, že spali na francouzské straně asi 11 km od Refugio Combal. A taky říkali že jsou na cestě asi 3 dny a že to vzdávají. To nám dodalo energii protože jsme neplánovali končit jinde než v cíli a udělalo nám radost že už v tu chvíli jsme toho ušli víc než oni. Domluvili jsme se, že Francii ještě zkusíme. Mapa nám ukazovala ještě 4 hodiny cesty. 

Stoupání už nebylo tak náročné ale cítili jsme únavu. Náladu nám zlepšovali svišti běhající kolem nás. Taťka litoval, že se předchozí den zbavil mrkví, protože tihle svišti nebyli tak plaší, jako ti včerejší. Z dálky jsme viděli hezkou chatičku, tak nás napadlo že bychom v ní mohli přespat. Byli jsme lehce zklamaní že se jednalo o muzeum. Jedna z pracovnic zrovna zametala terasu a přemluvila nás, abychom muzeum navštívili. I když bylo už půl čtvrté, byli jsme zřejmě první a poslední návštěvníci dne. Slečna uvnitř muzea, která zapisovala počet návštěvníků, nás napsala na úplně prázdný papír. Zaskočilo ji že se takhle pozdě ještě chystáme do Francie. Několikrát nám zopakovala že se nemusíme bát, že je OK ve Francii spát na divoko. Popřály nám hodně štěstí a my pokračovali dál. 

Od muzea to už byl na hranice kousek. Focení bylo kvůli větru velmi rychlé a při sestupu jsme hledali nějaký hezký plácek na spaní. Asi v 2150 m.n.m. jsme jeden takový našli. Kolem nás stálo ještě asi 5 stanů. Začalo pršet, takže veku se sýrem a salámem jsme si snědli ve stanu. Výhled byl opět k nezaplacení. 

22 km, 1832 nahoru, 875 dolů, cca 9 hodin cesty

5. den

Noc byla dobrá, až na zimu. Ráno když jsme vstali, na trávě ležela jinovatka. Tipovali jsme tak 2 stupně pod nulou. V 7:30 jsme vylezli ze stanu a po cestě už chodili lidi. Ale žádný stres, nikomu to nevadilo. Vše jsme sbalili, a vyrazili. 

Dlouho a prudce jsme klesali, až k Refuge des Mottes. Po rychlém kafi jsme pokračovali po rovince k parkovišti a výrobně sýrů. Neodolali jsme a šli se zeptat, jestli je možné si nějaký sýr koupit. Pán byl velmi ochotný a kousek sýru nám prodal. Nakoukli jsme i dovnitř výrobny a byli jsme překvapení, jak se sýr vyrábí. Pán míchal sýr v obrovském hrnci, nad ohněm, obrovskou dřevěnou tyčí. Byl ale opravdu výborný. Sice jsme k němu neměli chleba, ale pochutnali jsme si. Sýr nám dal potřebnou sílu, která se nám hodila.

Opět jsme zvolili variantu. Sice cestu zkrátila ale převýšením opravdu nešetřila. Následovalo prudké stoupání, na údajně nejvyšší vrchol TMB. Nebo alespoň to jsme si mysleli. Pro nás to ale za celou cestu opravdu nejvyšší vrchol byl. Cesta byla ale krásná a rozmanitá. Přecházeli jsme sněhová pole, kolem tekla říčka plná vodopádů. A hlavně jsme cestou potkali kamzíky! A bylo jich spoustu. Celá rodinka kamzíků nám pózovali před foťáky. 

Vystoupali jsme až na vrchol Col des Fours. Rychle jsme si vše vyfotili a hned šli zase dolů. Čekalo nás obrovské sněhové pole, ale bez problému jsme ho sešli, až do Refuge du fol de la Coix du Bonhomme. Hrozný název. Oba jsme si k obědu dali pizzu a přitom poslouchali američana u vedlejšího stolu, jak si stěžuje, že už si dává druhý oběd protože přišel do refuge moc brzy. Byli jsme rádi, že jsme se taky nemuseli upínat k předem rezervovaným chatám. 

A pak zase dolů. Klesání vedlo po kamenech a kolem (i skrz) říčky. Došli jsme k Aire de bivouac (=místo kde je možné zdarma přespat). Chtěli jsme se v Refuge de la Balme domluvit na sprchu a večeři. Pán nám nabídl svůj výhodný pack. Večeře, sprcha a snídaně za 40 euro pro osobu. Mě se to zas tak moc nelíbilo. S taťkou jsme to dlouho řešili a nakonec se domluvili, že to vezmeme. A večeře opravdu stála za to. Jako předkrm jsme dostali salát, k hlavnímu nudle s kuřecím masem nebo cuketou, ochutnávka francouzského sýru s chlebem a nakonec naprosto delikátní čokoládový koláč. Nesmím zapomenout zmínit dva američany, se kterými jsme se u večeře poznali. Bryen a Michelle. Oba byli velmi příjemní, ačkoliv moje angličtina není dokonalá, domluvili jsme se, a moc hezky si popovídali. Vyprávěli nám o své rodině v Německu i Americe, o svém předchozím cestování a o Kalifornii. My jim také vyprávěli o cestování a o škole. Využili jsme sprchu, která byla moc příjemná. Hlavní bylo že byla teplá, což byl skvělý kontrast s předchozími večery v ledové řece. 

17 km, 921 nahoru, 1390 dolů, cca 7 hodin

6. den

Ráno bylo dobré. Museli jsme si raději nastavit budík, protože na snídani jsme měli být na čas. Snídaně nebyla špatná, ale byli jsme lehce zklamaní, protože na ní šetřili. Shodli jsme se ale, že je lepší dát si chleba s máslem a sýrem u stolu, než jíst ve stoje vedle stanu ovesnou kaši. Rozloučili jsme se s Bryenem a Michelle, vyměnili jsme si emaily a po nepříjemně prudké cestě zklesali až do městečka Contamines Montjoie. 

Cestou jsme potkali moc pěknou soutěsku s vodopádem. Ve městě jsme se stavili do Sparu pro bagetu, sýr a šunku. Pro oběd jsme zašli do kavárny/restaurace Brasserie les Rhodes, kde jsme si dali quiche se zeleninovou oblohou. A kafe. Pak se cesta opět prudce zvedla. Ačkoliv se nám po 4 kilometrech zdálo, že to nejhorší máme za sebou, zdaleka tomu tak nebylo. Čekal nás výstup na Col de Tricot. Taťkův překlad - propocené tričko. Na necelých 2 kilometrech jsme nastoupali 600 výškových metrů. Jako vždy, výhled stál za to. Nejvíce se nám ale líbil výhled o kousek níž, kde jsme viděli nádherný skalní masiv, připomínající americký Grand Canyon. 

Opět následoval prudký sestup dolů. Přešli jsme lanovou lávku přes poměrně rozbouřenou řeku. Musím se přiznat, že jsem měla trochu strach. Došli jsme na moc hezké, travnaté místo. Jediná nevýhoda byla voda. Museli jsme jít asi 500 metrů nepříjemným terénem k potůčku. Nebyli jsme si úplně jistí jestli byla pitná, ale neměli jsme na výběr. Vykoupali jsme se v ní a šli postavit stan. Už z dálky jsme viděli, že u našich batohů, stojí nějaký pán. Mysleli jsme si že taky hledá místo na spaní, ale ukázalo se, že se jedná o farmáře, který louku vlastní. Řekl že se nacházíme v jeho ohradě s krávami, kde je sice zakázané spát, ale nám to dovolí. Nezapomněl zmínit ať v noci nejsme překvapení, že budou po ohradě chodit s termo kamerou protože hlídají svoje krávy před vlky, kteří se v okolí objevují. 

Co ale zapomněl zmínit bylo, že v ohradě nejsou krávy, ale býci. To jsme ale předem nevěděli, takže jsme si v klidu dali k večeři, postavili stan a vyčistili si zuby. Najednou se přihnalo celé stádo býků. Začali kolem nás běhat, skákat a narážet do sebe rohy. Byli jsme přitom schovaní za kamenem. Naštěstí po chvíli odešli. Oba nás to vyděsilo tak jsme si šli raději lehnout do stanu. Najednou jsme slyšeli přibližující se zvony býků. Slyšeli jsme je všude kolem nás. Slyšeli jsme jak se prochází v těsné blízkosti našeho stanu. Vzhledem k předchozímu setkání s býky jsem si představovala jak se všude kolem zase prohání a perou. Musím se přiznat že jsem se rozbrečela a i taťka uznal že měl strach. Zvony jsem slyšela i 10 centimetrů od hlavy. Mezi naším stanem a skalkou bylo asi 40 cm a stejně tam jeden býk prošel. Nedá se popsat jak děsivé to bylo. Vydrželi jsme opravdu dlouho. Jakmile nám ale jeden z býků začal jíst trávu pod plachtou stanu, taťka vykoukl ze stanu aby ukázal, že tam jsme. Byli jsme překvapení že nám jeden býk koukal přímo do stanu. Musela jsem se v duchu zasmát když jsem viděla, že býci se vůbec neperou, ani nedělají nic špatného, ale že se v naprostém klidu pasou. Ještě chvíli se kolem stanu procházeli až je to přestalo bavit a odešli. Myslela jsem si že se nedožijeme rána. Spali jsme kousek pod ledovcem, který celý večer dělal zvuky. Taťka sice říkal že je normální, protože se ledovce prostě hýbou, ale i tak se mi to moc nelíbilo. Do deníčku jsem si ten večer napsala: "Doufám že usnu a celou noc prospím. A že ty krávy půjdou brzo spát, že nepřijdou vlci a že ledovec zůstane kde je." 

Při situaci s býky jsme si vzpomněli na Michelle, která nám předchozího dne vyprávěla, jak hrozně se jí líbí zvuk zvonků které tam krávy nosí. Že by si to nejraději dala na budík aby se jí ráno příjemně vstávalo. Asi si ten zvuk dám taky na budík, protože jakmile bych zase slyšela zvony hned vedle své hlavy, vystřelila bych z postele. Shodli jsme se, že bychom Michelle přáli být kravičkám takhle blízko.

18 km, 1248 nahoru, 1168 dolů, cca 7 hodin

7. den

Noc jsme nakonec přežili bez problému. Ráno jsme ke snídani uvařili kaši a kafe. Cesta začala mírným klesáním, což bylo příjemné. Takto pokračovala kolem zubačky, kterou jsme předchozí den sledovali, až k hotelu. Natočili jsme si tam vodu a taťka si dal kafe. Pak až do města Les Houches to bylo velmi prudké klesání. Cesta už nás nebavila. 

Hned na začátku města jsme se stavili do sýrárny. Taťka si koupil bagetu s francouzským sýrem a salámem.  Prošli jsme téměř celé město, než jsme konečně došli ke známé bráně, kde se oficiálně začíná a končí TMB. Samozřejmě jsme se pod ní vyfotili a pak odbočili po schodech nahoru do obchodu Carrefour. Strávili jsme tam hrozně moc času. Potřebovali jsme si koupit více jídla než obvykle. Já si k obědu koupila focaciu a dál jsme koupili předem udělaný kuskus, broskve, bagetu, sýr a salám. Oběd jsme se rozhodli sníst v parku. 

Taťka si cestou stihl ještě koupit kafe. A hodilo se mu, protože nás čekalo obrovské stoupání za šíleného horka. Takže nám velmi rychle došlo pití. Na mapě jsme viděli jakousi zoo, zvířecí park pro děti, tak jsme se rozhodli zkusit vodu tam. Museli jsme na chvíli sejít z hlavní TMB a pokračovat po silnici. Paní u vstupu se nám nápad, že by nám dali vodu, moc nelíbil. Dovolila jít dovnitř jen jednomu, abychom jim ve dvou moc neokoukali zvířata, tak jsem šla já. Paní mi řekla že pitná voda je jen v restauraci, kterou mi ukázala na mapě. Oba jsme předpokládali, že si budeme moc natočit vodu z kohoutku. Číšnice se tomu ale jen zasmála a řekla, že si vodu budeme muset koupit. Nezapomněla zmínit, že v celém areálu není pitná voda, protože je z řeky. S taťkou jsme se domluvili, že vodu z řeky tady pijeme už 7 dní, takže nám už to nic neudělá. Natočila jsem tedy vodu z nějaké hadice, u které si hrály děti. 

Snědli jsme broskve a pokračovali dál. Stoupání zdaleka nebylo u konce, a bylo snad nekonečné! Ale zvládli jsme to. Došli jsme k Refuge de Bellachat, protože vedle něj se na mapě ukazovali místa pro bivak. Lehce nás zaskočily ceny. Můj sirup grenadine za 2,50 se ještě dá zvládnout. Ale taťkovo pivo za 9 euro už nás zaskočilo. A vše završila balená voda (1,5 l) za 7 euro. 

Stanovali jsme na úplně jiné straně než do té doby, takže jsme viděli Mont Blanc z úplně nového úhlu. Nová strana ale znamenala nedostatek vody, který nás ještě dva dny trápil. Stan jsme postavili v asi 2150 m.n.m. kde poměrně foukalo. Takže jsme se báli, aby se nám stan nezničil. 

Hledali jsme místo kde by bylo možné se vykoupat. V refuge to možné nebylo, ale paní nám tam poradila nějaké drobné jezírko, které je ale studené. Teplota vody pro nás už sedmý den nebyla překážkou. Museli jsme k němu lest přes skalku a pak jít ještě asi 500 m. Byli jsme lehce překvapení, když jsme "jezírko" viděli. Jednalo se o několik větších kaluží, které rozhodně nebyly studené. Když jsme se pokusili umýt, nevěděli jsme jestli to vlastně pomohlo. Na spodu kaluže leželo bláto a voda byla nevídaně měkká, takže nebylo možné ze sebe smýt mýdlo. Došlo nám, že se jedná o nepitnou vodu z řeky, kterou jsme si natočili ve zvířecím parku. Od té chvíle už jsme ji raději nepili. 

Večer nám velmi zlepšili náladu kamzíci, kteří kolem nás běhali a dokonce se objevil i ibex! Taťka si už od začátku cesty přál ho vidět. K tomu se ledovce na Mont Blancu začaly barvit do červena, díky protějšímu západu slunce. Byl to nádherný večer.

16 km, 1266 nahoru, 921 dolů, cca 6 hodin

8. den

Vstávali jsme už v 6 hodin, protože nás čekal dlouhý den. Ke snídani jsme si dali bagetu, sýr a salám. Den jsme začali dalším stoupáním. Procházeli jsme kolem několika jezer kolem kterých stanovalo několik lidí. Litovali jsme, že jsme nedošli až k nim. Už to ale bylo jedno. 

Vzhledem k tomu jak jsme ráno spěchali, taťka si nestihl dát kafe. Těšil se totiž jak si kafe dá v horní stanici lanovky, ale měli zavřeno. Po dlouhém stoupání jsme se konečně dočkali i klesání. Čekalo nás několik sněhových polí, které jsme bez problému zvládli. Klesání už nás vůbec nebavilo. Bylo obrovské horko a zase nám docházela voda. Chtěli jsme se stavit do restaurace, kolem které jsme procházeli ale zase měla zavřeno. Mapa nám ukazovala asi hodinu chůze ke studánce. Studánka byla vyschlá, tak nám nezbývalo nic jiného, než dojít k Refuge la Flégere. 

Voda na záchodech byla opět nepitná ale na tom už nám zas tak moc nezáleželo. Hlavně po tom co jsme pili předchozí den. Obědy v refuge nedělali, tak jsme museli jít do drahé restaurace L Adret de la flégere. Bohužel jsme si nevšimli, že hned za restaurací stojí bufet. 

Najezení jsme pokračovali k jezeru Lac Blanc. Jednalo si sice o zacházku, podle průvodce a i podle lidí které jsme potkali je Must see. Cesta byla plná lidí, protože jezero je známou turistickou destinací. Stálo to ale za to. Jezero bylo z části zamrzlé, za ním se tyčily vysoké zasněžené skály. Stačilo si jen na pár vteřin namočit nohy a už to bolelo. 

Od jezer to ale bylo už jen utrpení. Takové klesání jsme za celou cestu ještě nepotkali. Nebo nám to jen přišlo, kvůli únavě. Byli jsme z toho úplně otrávení. Museli jsme absolvovat i několik žebříků. Nejdřív jsem měla trochu strach, že mě Evžen bude převažovat, ale nakonec to bylo jednoduché. 

Náladu nám spravilo pivo a sirup grenadine v Auberge la Boerne. Hned vedle byl camp Boerne. Dohromady za spaní, večeři a sprchu pro dva lidi, jsme zaplatili 50 euro. Což v porovnání s předchozími campy bylo dobré. K večeři jsme dostali salát s kukuřicí, sýry s bagetou, rýži s čočkou a jablečnou přesnídávku. U stolu jsme seděli se třemi američany a francouzským párem. Američané plánovali celou TMB jít za 7 dní!! Velmi je zaujalo naše vyprávění o GR20. Pobavil nás francouz komentující kvalitu bagety a sýrů. Nám sice velmi chutnalo ale podle něj bageta nebyla dostatečně měkká a zároveň neměla křupavou kůrku. Když jsme se snažili vysvětlit kudy jsme šli, neustále nás opravoval u francouzských názvů.

18 km, 963 nahoru, 1716 dolů, mapy píšou 7 a půl hodiny ale myslím že je to o dost víc

9. den

Z nějakého důvodu jsme nemohli ani jeden spát a celou noc jsme se budili. Do toho bylo poměrně teplo, takže nám zevnitř hrozně navlhl stan. 

Vrazili jsme opět po variantě. Nebo takhle - někde psali že je to varianta a někde psali že ne. Jak to tak bývá, předchozí ten jsme hodně sešli takž jsme ráno zase začali do kopce. Museli jsme vyjít na vrchol Aiguillette des Possetes. Cestou jsme potkali dva velké jeleny s obrovskými parohy. Byl to jeden z posledních výhledů a hlavně poslední pohled na Mont Blanc. Chůze do kopce už nás po těch devíti dnech vůbec nebavila. Pokračovali jsme do kopce až k chatě Chaled du Chol. Tato chata zároveň stála na hranicích Francie/Švýcarsko. 

K obědu jsme si dali výbornou omeletu, já si dala ještě malý čokoládový dortík a taťka kafe. Po obědě a úplně poslední fotce s Mont Blancem jsme začali scházet do "města" Trient. Chůze z kopce už taky byla otravná. Sice se nám TMB hrozně líbil ale shodli jsme se, že se těšíme až to budeme mít za sebou. 

Neměli jsme žádné jídlo ke snídani na druhý den, ale na mapě jsme viděli že v městečku měl být obchod se smíšeným zbožím. Nejdřív jsme ho nemohli najít, protože se jednalo o samoobslužný obchůdek sýrů v přívěsu. Potřebovali jsme ale nutně snídani na druhý den a jediné co se dalo vzít ke snídani bylo musli za 12 euro. Byli jsme už oba hrozně unavení a viděli jsme že v Refuge le Puety prodávají zmrzlinu. Když po nás chtěl za dvě zmrzliny 8 euro, nevěděli jsme co čekat. Byli jsme zklamaní, když jsme každý dostali malý kopeček zmrzliny z krabičky z Kauflandu. Před dalším stoupáním nám ale přišla k chuti. 

Vystoupali jsme ale poměrně rychle. Bylo znát že jsme se přesunuli do Švýcarska. Sice jsme šli po turistické lesní cestě, nad silnicí kterou jsme přecházeli stejně vedl nadchod. Nebo nás překvapil kovový chodník postavený na skále, vedoucí nad silnicí. Bylo příjemné vyjít nahoru, na úplně rovnou cestu vedle potůčku. Připomínala nám cestu kolem levád na Madeiře. 

Konečně jsme dorazili do Col de l Arpille kde se nacházel náš cíl - Camping de l Arpille. Jeden stan a dva lidi za 36 euro. Dali jsme si sirup a pivo, postavili stan, vysprchovali se, vyprali a byli rádi že další den už končíme. 

16 km, 1233 nahoru, 1111 dolů, cca 6 a půl hodiny

10. den

Ráno jsme úplně nevěděli jak to udělat se snídaní. Musli jsme zkoušeli předchozí večer zalít vodou, ale moc velkého úspěchu se to nedostalo. Tak jsme ho radši snědli suché. Nedalo nám to moc síly ale mysleli jsme si že už to nebude do kopce. Stavili jsme se ještě do hotelu na kafe, na které jsme museli čekat hrozně dlouho. 

Nabízela se nám varianta přes nejvyšší vrchol TMB. Už jsme byli unavení a nic se nám nechtělo, tak jsme se rozhodli pro hlavní cestu. Švýcarsko nás opět něčím překvapilo. Na cestě jsme potkali pracovníky s křovinořezem. Sekali trávu všude kolem cesty. Bylo nám to líto a vlastně nám to připadalo spíš smutné než užitečné. Cesta vedla lesem, kde žijí zvířata a roste tráva, ve které také určitě žil nějaký hmyz. A oni to posekají.

 I když jsme nešli variantu, stoupání bylo větší než jsme čekali. Udělalo nám radost, když jsme se objevili na vrcholu s vědomím, že je náš poslední. Po poměrně nevýživné snídani nám už došli síly. Naštěstí jsme potkali chatu Plan de l Au. Když jsme vešli, museli jsme se začít smát. Uvnitř byly asi tři čerstvě upečené ovocné koláče. Prodávali i sýry, salámy a spoustu dalších skvělých věcí. Já si dala výborný broskvový koláč s naprosto vynikajícím máslovým těstem a taťka si dal talíř se sýry, salámy a chlebem. Mnohem lepší snídaně než suché musli. 

Od chaty už to bylo prudké klesání dolů. Byli jsme rádi že už kopec nemuseli jít nahoru. Cesta ale byla nepříjemná, byla ze štěrku a písku takže se klouzala. Došli jsme na rovnou cestu, mysleli jsme si že už konečně jsme zpět v Champex-Lac ale bohužel. Cesta se hrozně táhla, měli jsme pocit že se lanovka, pod kterou jsme nechali auto, se vzdalovala. Nakonec jsme stihli špatně odbočit a cestu si prodloužit o další kilometr. Nakonec jsme ale cestu zvládli, u auta jsme si plácli a byli rádi, že celou cestu máme za sebou. 

13 km, 706 nahoru, 744 dolů, 5 hodin

Celá naše cesta, rozdělená na etapy, s místy kde jsme spali:

Předem jsme neměli daný cíl, za jak dlouho celou trasu chceme ujít. Říkali jsme si že 10 dní by bylo ideálních, ale neupínali jsme se k tomu. Nakonec i se všemi variantami jsme naším pomyslným cílem prošli za devět a půl dne. Nakonec jsme nachodili 170 km.

Celkově si myslím, že jsme si trail oba užili. Z popisu to sice zní možná nudně, že jsme furt chodili jen nahoru a dolů a přitom se dívali na Mont Blanc... ono to tak sice bylo ale rozhodně to nebylo nudně. Kopce k tomu prostě patří. Kdybychom nechodili varianty, převýšení by asi bylo znatelně menší. Shodli jsme se ale že se na hory budeme raději dívat z výšky. Když to porovnávám s Korsikou (GR20), TMB byl určitě jednodušší. Těžší mi to přišlo jen v tom, že jsme během dne ušli víc kilometrů než na Korsice. Na TMB ale nebyly žádné lezecké pasáže, velmi často jsme potkávali chaty s občerstvením, pítka nebo jsme procházeli městy. Moc se mi ale líbily výhledy na zasněžené vrcholky, četné vodopády a potůčky. 

PROSTOR PRO DOTAZY: