Už se stalo každoroční tradicí, že s taťkou vyrážíme na přechody do vysokých hor. Letos tomu nebylo jinak. Rozhodli jsme se vyrazit opět do Chamonixu. Minulý rok jsme se na Chamonix dívali z vrchu v rámci TMB, letos jsme zde začínali cestu Walkers Haute Route. Jedná se o 220 km dlouhou cestu s převýšením 14 000 m (hodnoty se mohou na různých stránkách lišit, trasa má mnoho variant). Vede z francouzského Chamonixu do švýcarského Zermattu, jinak je možné říct že vede od Mont Blancu k Matterhornu. Je velmi známá svou náročností. Někteří ji dokonce srovnávají s korsickou GR20. Takže pokud se rozhodujete který trail v této oblasti zvolit a TMB vám přijde moc jednoduchý, WHR bude dobrá volba. Kromě náročných stoupání ve vysokých horách nabízí trasa mnoho dechberoucích scenérií na skalnaté vrcholky, možnost se i v létě projít po sněhu ale i příjemné chvíle na rozkvetlých loukách.

Složení bylo jako předchozí roky stejné: já, taťka, Arnošt a Evžen. Jediné co jsme od minulých let vyměnili jsou spacáky  a stan. Navíc jsme přibalili ještě péřové bundy a filtr na vodu. Kromě již zmíněných věcí jsme s sebou měli to samé co vždy. To znamená 3 trička s krátkým rukávem, tričko s dlouhým rukávem, slabou mikinu, bundu do deště, 2 kraťasy, dlouhé kalhoty, legíny/podvlíkačky, pláštěnku, plavky, ručník, nákrčník, čelenku/čepici, rukavice a 3 kusy od každého druhu spodního prádla. Hygiena byla taky podobná - kostka mýdla, kartáček, pasta, hřeben, deodorant a jediné co jsem letos přibalila byla malá lahvička s šampónem na vlasy (už jsem se poučila z minulých let). Jídla jsme letos vzali více než jindy, protože na cestě pár dní není možnost potraviny doplnit. Zkoušeli jsme si i po domácku vyrobit sušené těstoviny a rýži. S dalších věcí jsme měli kartuši, vařič, čelovky, sluneční brýle, lékárničku, hrníček, ešus... takové ty drobnosti které jsou potřeba každý den.

Podle průvodce je ideální cestu ujít za 14 dní. Nám se podařilo mít den k dobru, takže kdybychom došli do cíle, trvalo by nám to 13 dní. Bohužel naše cesta skončila 11. dnem. 

Cesta do Chamonixu

Kdo by to byl řekl že i cesta autobusem může být takový zážitek! 15.6. jsme po páté hodině odpoledne vlakem dojeli do Prahy. A vůbec teď nechci znít jako nějaký vidlák z vesnice co přijel poprvé do Prahy ale cesta z hlavního nádraží na nádraží Florenc byla jako v jiném světě. Neměli jsme moc času, ale jakmile taťka zahlédl Starbucks, plán byl jasný. Mezitím co si taťka objednával kávu, přijel náš autobus Flixbus. Většina cestujících už seděla uvnitř, takže řidič vykoukl a volal naše jména.  Snažila jsem se mu tedy vysvětlit, že už je taťka na cestě. Řidič nás vyvolával, protože jsme si zarezervovali místa s "panoramatickým výhledem" v první řadě. Proto, když jsme společně vešli do autobusu, očekávali že si sedneme na místa hned za řidičem. Místo toho nám ale řidič ukázal místa ve 3. řadě kterým ještě ke všemu ve výhledu překážel sloupek. Snažili jsme se mu tedy vysvětlit, že tato místa nejsou naše. On nám se silným španělským přízvukem vysvětloval, že naše místa jsou rozbitá. A jak že byla rozbitá? Na všech osmi místech před námi chyběla sedátka. Bylo by složité to opravit? Nebylo. Stačilo by vrátit sedátko na své místo. Ale to by si řidič neměl kam dát svá zavazadla, kvůli kterým byla místa "rozbitá". 

Zatímco se náš hlasitý španělský řidič zběsile vymotával z Prahy a popíjel energetické drinky, přemýšleli jsme s taťkou, jestli bude řídit celou cestu až do Ženevy (respektive Barcelony kde měl cílovou stanici). Navečeřeli jsme se a snažili se usnout ale moc úspěšní jsme nebyli. Před půlnocí jsme zastavili v Německu, kde řidič probudil šťastlivce, kterým se podařilo usnout. Na celý autobus se začal velmi hlasitě se všemi cestujícími loučit. Vystřídali ho jiní dva řidiči, kteří zázračně opravili 4 sedačky před námi. Jak? Předchozí řidič si odnesl svá zavazadla čímž na nich uvolnil místo. 

Ráno jsme ve zdraví dojeli do Ženevy, kde jsme se rozhodli najít hezkou kavárnu. Měli jsme přibližně 2 hodiny na přestup. Zdálo se to být jako nemožný úkol. Pořád jsme potkávali lidi s hrnečky s kávou ale kavárny nikde. Jednu malou jsme našli a po rychlém kafi a čaji jsme se raději vrátili zpět na nádraží. Značení autobusů podobné jako na Florenci - žádné. Takže všichni přítomní zmateně pobíhali mezi autobusy a hledali ten svůj. My si na rozdíl od některých svůj autobus našli a dokonce i naše rezervované místo tentokrát dopadlo. Už to vypadalo, že se neobjeví žádná komplikace. O problémy se ale postaral starší asiat, který koupil pro 3 lidi 2 lístky. Ať řidiče přemlouval jak chtěl, řidič byl nekompromisní. Musel si přizvat i překladatelku, aby se situace vyřešila.

Po více jak 20 hodinách cesty jsme dojeli do Chamonixu.

1. etapa Chamonix → Argenterie

V Chamonixu naše první kroky zamířili do nejbližší restaurace. Měli jsme po cestě hrozný hlad a byli jsme unavení (podle hodinek jsem za noc naspala 40 minut). Musela jsem využít toho, že jsme ve Francii a oběd objednala ve francouzštině. K mému překvapení mi číšník rozuměl :)

Prošli jsme městem za nádraží, kde oficiálně začíná stezka Walkers Haute Route. Čekali jsme tu nějakou cedulku oznamující začátek trasy ale ničeho takového jsme se nedočkali. To nás neodradilo a jako vždy naší cestu odstartovali plácnutím.

Stezka nejprve vede lesem ale značení je tu velmi zmatené. Cesta často odbočuje ale odbočky nejsou značené, tak jsme stejně museli jít podle mapy. Když jsme došli k Pont des Boures - mostu přes řeku, zjistili jsme že je naše cesta kvůli nedávným povodním zavřená. Celkově jsme za celou cestu do Zermattu potkávali podobné značky velmi často. Přešli jsme tedy řeku po jiném mostě. Šli jsme kousek po silnici a zaslechli jsme hroznou ránu. Nejdřív jsme si mysleli, že to byl hrom. Ale ta rána zněla hrozně dlouho a po chvíli jsme si všimli že nad jednou z hor se dost práší. Myslíme si, že se jednalo o nějaký sesuv půdy. Ale v následujících dnech nebyla nikde o sesuvu žádná zpráva. 

V Les Tines jsme sešli ze silnice do lesa, kde nás čekal první kopec. Cestičkou jsme obešli vesničky Le Lavancher, La Joux a Les Grassonnets až do vesnice Les Chosaleto, kde byl náš Camping du glacier D Argentiere. Zázemí v campu bylo hezké, večer tam dokonce hrála živá hudba.

10,73 km, ↑367 m, ↓174m

2. etapa Argenterie → Chalet de Glacier

Ráno jsme si v campu koupili čerstvé croissanty a okolo půl deváté vyrazili na cestu. Už po prvních 100 metrech na nás vykoukla zasněžená špička Mont Blancu. Prošli jsme tedy celé městečko Argenterie, kde jsme si na cestu koupili pizzu. Potkali jsme dvě starší dámy z Austrálie - Dabby a SJ. Ptaly se nás na cestu. A tak jsme poznali své první kamarádky, které nás doprovázely celou cestu. Také podnikaly WHR, akorát v chatách a hotelech. Smály jsme se, že takové dvě "babky" hnedka setřeseme a že pokud nás předběhnou, tak pojedou lanovkou. 

Po vrstevnici jsme došli na spodní stanici lanovky Les Tous odkud už nás čekala jen široká prašná cesta do kopce k chatě Col de Balme.  Zde se potkávají cesty TMB a WHR, takže jsme potkávali velké množství lidí. Minulý rok jsme si v této chatě dávali k obědu vaječné omelety. Bohužel se zřejmě jednalo o nějakou limitku a letos už omelety neprodávali. Tak jsme se osvěžili grenadinou a taťka si potřeboval dát kafe. Šli jsme si vyfotit poslední pohled na Mont Blanc a dva Francouzi se nás ptali, zda je možné během odpoledne dojít do Champexu. Podívali jsme se na ně jako na blázny. Od chaty by je čekalo 20 kilometrů s šíleným převýšením. Doporučili jsme jim naše místo na spaní.

Následovala vrstevnice po kamenech a dva krátké přechody sněhu. Takto jsme došli k chatě Les Grands Dessus, od které lze vidět ledovec Trient. Minulý rok jsme tuto cestu vynechali a vůbec jsme nevěděli o co jsme přišli! Od chaty jsme prudce klesali kolem rovných skal až k chatě Chalet de Glacier. Když jsme se ale na skálu shora dívali, nedokázali jsme si představit místo pro stan. Došli jsme k chatě a zeptali se majitele, jestli můžeme na plácku před chatou přespat. Pán s tím neměl jediný problém a ukázal nám i nějaké plácky v lese za chatou. Nic za to nechtěl, tak jsme si alespoň koupili koláč a domácí zmrzlinu. Vytrhl nám tím trn z paty, protože by nás jinak čekala hodně dlouhá cesta k dalšímu plácku. 

Francouzi vyslechli naše rady a postavili si stan na jednom z plácků v lese. Moc si s námi nechtěli povídat ale pořád byli sdílnější než Švédi, co přišli večer. Bez jediného slova si vedle našeho stanu hodili krosny. Ani nepozdravili. Nakonec se pro krosny vrátili a stan si postavili jinde. Večerní hygiena proběhla v ledové řece tekoucí přímo z Glacier Trient.

16,9 km, ↑1235 m, ↓884m

3. etapa Chalet de Glacier → Champex

Báli jsme se, že nám bude ráno zima. Nové spacáky nás naštěstí dostatečně hřály takže jsme ráno jen zabalili stan, nasnídali se a vyrazili. Už předchozí den jsme na protějším kopci viděli stezku vedoucí do prudkého kopce a tiše doufali, že to není naše cesta. No nic, bohužel to byla naše cesta. Museli na necelých 4 kilometrech nastoupat 1000 výškových metrů na sedlo Fenêtre d'Arpette. Stoupání bylo tak prudké, že si ho taťka připsal na svůj "Never more list" - seznam kopců, do kterých už nikdy nepůjde. A to už je co říct! Na tomto listu už se nachází "Col de Tricot" z minulého roku :)

Cílem bylo naobědvat se v Champexu a dojít až do campu do Sembracheru. Proto jsme si ani nevzali svačinu. Podle "Maruny" (Mapy.cz) jsme měli do sedla dojít za necelé 2 hodiny a nemyslím si, že bychom šli nějak pomalu. Cesta ale byla opravdu dlouhá. Nejprve po lesní cestě která se po chvíli změnila ve stezku po kamenech. Měli jsme už hrozný hlad. Dali jsme si jen Pikao, Tatranku a úplně vyčerpaní došli nahoru. Abych ale cestu nepopisovala jen negativně - to že jsme si nevzali jídlo je naše blbost a kopce k horským přechodům samozřejmě patří. Celá cesta je doprovázena nádhernými výhledy na ledovec Glacier Trient a protější vysoké skály.

Nahoře jsme se zeptali nějakého pána, jestli by nás vyfotil. Překvapilo nás, když odpověděl Česky. Zatím jsme totiž žádného Čecha cestou nepotkali. Představil se nám jako Vašek ale moc sdílný nebyl. Jediné co nám řekl bylo, že se mu nechce scházet do Sembracheru a že to obejde. Pořád dokola opakoval, že budeme asi rychlejší a někde ho zřejmě předběhneme. Rozloučili jsme se s Vaškem a začali scházet dolů. 

Na 6,5 km jsme museli sejít 1100 výškových metrů. Mysleli jsme si, že sejdeme pár kamenů a pak už nás bude čekat "pleasent journey through the forest". Scházeli jsme, chvílemi i lezli, po obrovských kamenech a přecházeli sněhová pole. Podle Maruny jsme měli do Champexu za 2 a půl hodiny. Za tuto dobu jsme za sebou měli teprve již zmíněnou kamenitou část. Tam jsme dohnali Vaška. Snažili jsme se s ním navázat konverzaci, ale vždy když jsme se ho na něco zeptali, mluvil obvykle o něčem úplně jiném, než jsme se ho ptali. Cestou zakopl o jeden z kamenů a nějakým způsobem se celý obrátil vzhůru nohama. O chvíli později zakopl ještě jednou. Nakonec jsme se rozloučili. Zase nám říkal jak jsme rychlejší a že už se asi nepotkáme, protože budeme dávno v Zarmattu. 

Došli jsme konečně do lesa a podle Maruny nás čekaly asi 4 hodiny do Sembracheru. Bylo už pozdě na to, abychom takovou dobu šli dál, tak jsme den ukončili v Champexu. V campu jsme postavili stan a šli do restaurace na oběd/večeři. Celý den jsme nejedli, tak jsme si každý dali pizzu. Najednou jsme po silnici viděli procházet Vaška. Vaška totiž jen tak nepřehlédnete. Nosí modrou košili, dlouhé hnědé kalhoty, klobouk a hlavně jeho krosna. Takové krosny nosil možná můj děda když byl v mém věku, takže mě ani nepřekvapilo, když ho ne kamenech převážila. Mysleli jsme si, že jenom projde kolem restaurace dál, hledat místo na spaní. On ale šel přímo do restaurace, ve které jsme seděli a dokonce prošel i přímo kolem našeho stolu a vůbec si nás nevšiml!

Den jsme zakončili koupáním v jezeře Lac de Champex. Byl nezvyk zase spát v tak hlasitém prostředí jako byl camp v Champexu. Vedle nás spali lidé se psy, kteří hrozně nahlas chrápali a u stanu nad námi nějací lidé kouřili trávu.

11,7 km, ↑1067 m, ↓1186

4. etapa Champex Lac → Les Charrieres

Ráno jsme opět vše zabalili a na snídani šli do stejné kavárny jako minulý rok. Koupili jsme si i svačinu na cestu a vyrazili po příjemné cestě lesem z kopce do města La Chable. Procházeli jsme po loukách a kolem pole s mátou a meduňkou, kolem zříceniny hradu a zatopeného lomu. Přemýšleli jsme, přes které skály před námi povede cesta následující dny. 

V La Chable jsme si na posilněnou dali Grenadinu, kafe a vyšli do prudkého kopce za šíleného horka do Verbieru. To znamená na 5 kilometrech nastoupat přes 700 výškových metrů. Ve Verbieru jsme museli nakoupit zásoby na následující 4 dny v horách - pečivo, sýry, salámy a samozřejmě čokoládu. Na mapě jsme si našli hezké rovné místo u řeky ale Maruna nás opět zklamala. Místo, které na mapě podle vrstevnic mělo být rovné, bylo prudký sráz který i z potůčku tvořil malé vodopády. Rozhodli jsme se, že prostě půjdeme rovně po cestě a nějaké rovné místo cestou najdeme. Ještě ke všemu jsme špatně odbočili a už jsme si mysleli že budeme muset jít až k Mont Fort. 

Na mapě jsme si všimli několika domečků označených jako Les Charrieres. Doufali jsme, že se bude jednat o opuštěné budovy sedláků. Opuštěná budova tam stála jen jedna, ostatní domečky byly poměrně nové chatky. Celá chatová osada ale vypadala dost prázdně, tak jsme si na plácku před jednou z nich postavili stan. Na chatku jsme samozřejmě ťukali, abychom se majitelů zeptali, jestli před jejich chatou můžeme přespat. Nikdo neotevíral. Oba jsme si ale přiznali, že jsme měli strach. Často jsme slyšeli podezřelé zvuky a báli se, aby nikdo nepřijel. Přece jenom jsme si rozdělali stan na cizím pozemku..

Večer jsme pozorovali nádherný západ slunce a poskakující zajíčky, poslouchali hvízdání svišťů a štěkání jelena.

24,7 km, ↑1334 m, ↓1033 m

5. etapa Les Charrieres → Ecurie de Louvie

Jelen ani žádný naštvaný chatař nás v noci naštěstí nenavštívili. Rychle jsme vše zabalili a vyšli na cestu do prudkého kopce. Asi 200 metrů od místa kde jsme spali se nacházelo rovné parkoviště, na kterém jsme mohli bez výčitek přespat :) To už v tu chvíli bylo jedno.

Většinu výškových metrů už jsme nastoupali předchozí den při hledání místa na spaní, takže jsme za přibližně třičtvrtě hodiny došli ke kříži, odkud nás čekala rovná pěšinka po louce podél potůčku. Zrovna jsme si říkali, jak se má asi Vašek. A koho jsme nepotkali! Už když jsme v dálce zahlédli modrou košili a béžový klobouk začali jsme se smát. Nechápali jsme, jak se tam nahoře vzal tak rychle a nevzal si ani lanovku. I on si z nás dělal legraci, jak je možné, že nás dohnal. Jaktože ještě nejsme v Zermattu. 

Cestička vedla po rozkvetlých loukách, které v zimě slouží jako sjezdovky. Švýcaři opět ukázali jak vše dotáhnou do posledního detailu. V místě, kde se měli potkat dva potůčky, postavili mosty. Most pro vodu. Takže přes potok vedl most ve kterém tekl jiný potok. 

Došli jsme k horské chatě Cabane de Mont Fort ve které jsme se naobědvali. Už u příchodu nás zdravila americká rodina s dětmi přibližně v mém věku. Ptali se nás kam a odkud jdeme a prozradili na sebe, že vyjeli nahoru lanovkou. Taťka jim se smíchem řekl, ať se stydí! Koukali na nás jak na zkušené horaly. Vypadali že se možná i stydí za použití lanovky :) Další den mělo podle předpovědi dost pršet, tak jsme si telefonicky zarezervovali místo v chatě Cabane Prafleuri. Spojení bylo dost špatné, tak jsme doufali, že jsme se správně pochopili.

Z Cabane de Mont Fort je možné jít kratší cestou přes sedlo Col de la Chaux (2940 m.n.m.). Dočetli jsme se, že se po této cestě nedoporučuje jít kvůli špatné průchodnosti. Takže jsme toto sedlo obešli přes sedlo Col Termin (2648 m.n.m.). Na této cestě nás čekal jen krátký sněhový přechod. Nakonec to byla dobrá volba. Z této cestě je možné naposledy vidět Mont Blanc a ledovec na vrcholku Combin de Corbassiere. Cesta byla celou dobu příjemná vrstevnice. Až na poslední kilometr se trochu zkazila. Horší cestu nám nejprve naznačila značka oznamující pád kamenů. Úsek jsme přešli ve zdraví ale když jsme se na konci suťového pole zastavili, pozorovali jsme padající kámen, který se nahoře uvolnil. Následovalo sněhové pole, které bylo nepříjemné jen na konci, kde bylo potřeba udělat krok dolů. Finální úsek před Col Termin byla úzká kamenitá cestička po skále.

Ze sedla Col Termin už bylo vidět jezero Lac de Louvie, u kterého jsme chtěli spát. Na internetu často psali o sesuvech půdy v této oblasti. Bylo nepříjemné jít po stezce, která byla doopravdy v několika místech na pokraji sil. Některé kousky vypadaly, že stačí aby na ně člověk stoupl a sjel by dolů až k jezeru. Po této stezce jsme sklesali 450 výškových metrů k jezeru. 

U jezera stojí noclehárna, ve které je možné zdarma přespat. Když jsme do noclehárny nahlédli, moc nadšení jsme nebyli. Tak jsme si rozložili stan před ní. Všechny věci jsme si rozložili na stůl s lavičkou a celkově jsme obsadili svými věcmi vše co se dalo. Vykoupali jsme se v ledovém jezeře s krásným výhledem, vyprali si a šli si vařit večeři. Procházel kolem nás nějaký rybář. Nemluvil anglicky ale nějakým způsobem nám vysvětlil, že jsme v národním parku, kde se nesmí stanovat. Ještě že nás neviděl koupat se v jezeře. Museli jsme se tedy přesunout do noclehárny. Rozhodli jsme se, že v noclehárně postavíme jednu vrstvu stanu, jako moskitiéru. S čelovkami jsme se snažili postavit stan, který se ale bohužel na dřevěný plácek nevešel. Od našeho snažení nás vyrušil francouzský pár se slovy, že stan nebude potřeba. Celá situace byla trapná :) museli jsme vypadat jako blázni. 

Rozložili jsme si tedy na plácku jen karimatky a spacáky a poklidili všechny své věci, aby se Francouzi vešli. Nakonec jsme se s párem dost zkamarádili. Pán se jmenoval Sebastián a jméno slečny jsme bohužel ani na druhý pokus nepostřehli. Poměrně dlouho do večera jsme s nimi seděli u stolu a povídali si o cestování a o životě. Řešili jsme i plány na další den. Jak jsem už zmínila, další den mělo pršet. Pár plánoval vstávat už ve 4 ráno, aby se dešti vyhnul. Taťka Francouze přesvědčoval, že má na počasí štěstí. Že si před několika lety koupil pláštěnku a ještě ji nikdy nevytáhl. Ale je to tak! Když si dá taťka ráno kafe, tak neprší.

13,4 km, ↑1040 m, ↓655 m

6. etapa Ecurie de Louvie → Cabane Prafleuri 

Už ve 4 ráno nás vzbudil déšť dopadající na plechovou střechu za doprovodu blesků a hromů. Jak Francouzi předchozí večer řekli, tak udělali. Začali se hned v tuhle brzkou hodinu balit a vařit snídani. Chtěli jsme si s taťkou ještě pospat ale moc to nešlo. Před 5 hodinou jsme tedy také vstali a řešili co dál. Domluvili jsme se, že dojdeme do chaty Cabane de Louvie, zeptáme se na počasí a co plánují ostatní. Přestalo pršet a škvírou ve dveřích jsme zahlédli dvě čelovky. Kolem procházeli dva promočení turisté, kteří stanovali kousek nad námi a šli se na celý den schovat do chaty. 

Francouzi vyrazili do chaty Cabane de Louvie a my řešili co dál. Venku už se rozednělo a ačkoliv počasí nebylo ideální, rozhodli jsme se v 6:10 vyrazit. Bylo to sice riskantní rozhodnutí. Ale co bychom celý den dělali v té tmavé kobce? Před námi jsme nikoho neviděli, což nás trochu děsilo ale za námi naštěstí asi 3 lidi šli. Pronásledovala nás mlha, nad kterou jsme po chvíli vystoupali a užívali si výhledy na vysoké zasněžené hory. I sluníčko se na chvíli vyklubalo.

Radovali jsme se, jak je vlastně všechno skvělé a jak je dobře že jsme vyšli. Potkali jsme hrozně moc horských koz - ibexů. A byli tak blízko! Nikdy jsme žádného ibexe neviděli takhle blízko. Opravdu stáli jen pár metrů od nás. Takže samozřejmě oba máme plnou galerii fotek každého ibexe, kterého jsme potkali.  Cestou na sedlo Col de Louvie sice trochu mrholilo, ale ne natolik, aby musel taťka vytáhnout pláštěnku. Rychle jsme si dali sladkou tyčinku a začali scházet po sněhu dolů. Raději jsme si oblékli nesmeky, každopádně by to šlo i bez nich. 

Úplně jsme zapomněli na nějakou bouřku a déšť. Krajina v této výšce byla úplně jiná, než jakou jsme do teď kdy viděli. Byli jsme obklopení třítisícovými vrcholky a všude kolem nás byl sníh. Znovu se k nám vrátila mlha, přes kterou nebylo vidět na krok. Naslepo jsme přeskákali po kamenech řeku a podle mapy pokračovali po vyšlapané cestičce ve sněhu. 

Nad zamrzlými jezery jsme se naobědvali a šli dál. Počasí se začalo trochu kazit, tak jsme se nechtěli zdržovat. Čekal nás sice krátký ale trochu nepříjemný úsek. Bylo potřeba udělat krok ze skály na sněhové pole, pod kterým jsme viděli asi tří metrovou "propast". Mě to upřímně nepřipadalo tak hrozné, taťkovi také ne. Ale večer jsme si povídali s Američany, kteří při tomto "kroku" měli smrt před očima. Od tohoto sněhového mostu jsme neměli na výběr a sjeli zasněžený kopec po zadku.

Čekalo nás stoupání na nejvyšší bod celé WHR -  Col de Prafleuri, 2987 m.n.m. Mezitím se rozpršelo neuvěřitelným způsobem. Dokonce i taťka vytáhl pláštěnku. Vystoupali jsme nahoru a obyčejný déšť se změnil v bouřku. Blesky byli doprovázeny hromy, které se rozléhaly v údolíčku. Bez jediné fotky jsme začali doslova sbíhat dolů. Čekala nás totiž cesta přes tzv. ledovcovou poušť. To je náhorní plošina na které se dříve nacházel ledovec. A není ideální při bouřce přebíhat takovouto rovinu. Déšť v této poušti vytvořil potoky a řeky na které jsme už nehleděli a přeběhli je tak, jak nám přišli pod nohy. Připomínám ale teplotu těchto horských potoků :)

V průvodci psali, že poslední úsek scházející k chatě Cabane Prafleuri má být velmi nepříjemný. Měli jsme strach, jak bude stezka vypadat za deště a nakonec jsme se báli zbytečně. Z cesty se sice stal potok, ale to už nás nepřekvapilo. 

Doběhli jsme celí promočení k chatě a asi půl hodiny nám trvalo svléknout všechno mokré. Velmi milá a ochotná paní v kuchyni nám bez problému dala horkou vodu, kterou jsme si zalili vlastní jídlo a čaj. V chatě už bylo pár lidí včetně našich Francouzů. Seznámili jsme se i s americkým párem ze Seattlu, který jsme znali z FaceBookové skupiny. Vyprávěli nám, jak moc jim byl nepříjemný krok přes sněhový most. Potkali jsme i Dabby a SJ.

Celé odpoledne jsme leželi v posteli s polštářem a dekou. A hlavně internetem. To všechno je po 5 dnech ve stanu luxus. Na večeři jsme museli najít stůl se svým jménem. A ačkoliv taťka nadiktoval a vyhláskoval do telefonu svoje jméno Petr, na cedulce bylo jméno Tettra. 

U stolu s námi seděl velmi mladý americký pár ze San Francisca. Sice neznáme jejich jména ale povídali jsme si s nimi celý večer. Slečna hlavně studuje zdravku, takže jsme si měli dost co říct. Její přítel je právník. Později si k nám sedly další dvě Američanky, architektka a profesorka z North Carolina. Nejdřív nám byly velmi nesympatické ale nakonec jsme si pak povídali všichni u stolu. Všechny zaujala naše GR20 a fakt, že taťka procestoval Ameriku. Všichni přítomní u našeho stolu 6. etapu vynechali. Dvě Američanky během jednoho dne využily 3 dopravní prostředky, aby se ke Cabane Prafleuri dostali! Jeli vlakem, autobusem a lanovkou.

Naší konverzaci vyrušil ruch v místnosti. Všichni se nahrnuli k oknu, protože přiběhli ibexové. Byli jsme s taťkou trochu naštvaní. Protože my jsme museli podstoupit náročnou cestu abychom ibexe v takové blízkosti viděli a tady je z okna viděli lidé, co přijeli lanovkou. Ale to jsme si dělali spíš legraci.

11,45 km, ↑1129 m, ↓659 m

7. etapa Cabane Prafleuri → Arolla

Ráno jsme šli v 6:30 na snídani. Na výběr bylo z jogurtu, ovesné kaše, chleba, máslo, sýry... rozhodně lepší než instantní ovesná kaše u stanu. Obuli jsme se do vlhkých bot a vyrazili do kopce do sedla Col des Roux. Trochu mrholilo a doprovázela nás mlha. Potkali jsme dalšího ibexe ale toho už jsme jen rychle vyfotili a šli dál. Z předchozího dne jsme už měli tolik fotek horských koz, že jsme neměli důvod ho fotit na takovou dálku.

Sklesali jsme po příjemné pěšince a pokračovali přibližně 5 km po rovné široké cestě podél jezera Lac des Dix. Potkávali jsme hodně kamzíků, svišťů a přes cestu nám přeběhla malá roztomilá lasička. Museli jsme obejít stádo krav a za doprovodu všech těchto zvířat jsme došli k odbočce, která nás odvedla z této pěkné cesty.  

S výhledem na obrovský ledovec Glacier de Cheilon jsme vyšli až do sedla Col de Reidmatten. Původní cesta sice vede po žebřících přes Pas de Cherves, ale žebříky strhl sesuv půdy. Jakmile jsme se přehoupli přes Col de Reidmatten, ukázaly se nám úplně nové výhledy. Cesta nahoru sice byla trochu nepříjemná, cesta dolů byla bez problému. Každým krokem se nám víc a víc ukazoval majestátní ledovec Glacier de Tsijiore Nouve. 

V Arolle jsme potkali naší americkou rodinku, které jsme se o pár dní dříve smáli kvůli lanovce. Celkově jsme celý den potkávali lidi z chaty. Francouze, všechny američany i Dabby a SJ. Sešli jsme do obchůdku dokoupit zásoby, v campu jsme postavili stan a šli hned spát. 

20,46 km, ↑852 m, ↓1595 m

8. etapa Arolla → Buvette du Tsaté

Od tohoto dne už to šlo z kopce. Nemyslím ve výškových metrech, ale přestalo se nám dařit. Asi ve 2 ráno mě vzbudila zimnice, jakou jsem asi nikdy nezažila. Zatímco taťka spal jen v kraťasech, tričku a rozepnutém spacáku, já měla dlouhé kalhoty, ponožky, nákrčník, čepici, 2 trička a péřovou bundu, spacák jsem měla zapnutý i přes hlavu a pořád mi byla zima. Hrozně jsem se klepala, celou noc jsem se budila, byla mi buď zima nebo horko, bolela mě hlava, klouby a svaly. Šílená noc.

V 6 ráno nám zazvonil budík. Plánovali jsme dojít až k jezeru Lac de Moiry, tak jsme potřebovali vyjít brzy. Už cestou do koupelny se mi motala hlava. Myslela jsem že je to jen z toho, že jsem nevyspalá. U umyvadla už jsem se ale ani neudržela na nohou, měla jsem černo před očima a nebyla schopná se postavit. Když taťka viděl v jakém jsem stavu, domluvili jsme se, že půjdeme ještě spát a uvidíme co bude dál. 

Vstali jsme přibližně v 9. Vzala jsem si prášek a vyrazili jsme směr Lac Bleu. Nebylo mi úplně nejlépe ale chtěla jsem pokračovat. Za asi 2 hodiny jsme došli k jezeru. Bylo znát, že jsme sešli z nepřístupných hor do hor přístupnějších. U jezera bylo plno turistů.

Sice jsem neměla vůbec hlad, ale stavili jsme se do chaty Chéz Leon. Velmi milá paní nám dala rybízový koláč a nevadilo jí, že jsme si vytáhli vlastní chleba se sýrem. Odtud už nás čekalo 6 kilometrové klesání do městečka Les Hauderes. Bylo nám toho klesání dost líto, protože jsme před sebou viděli, kam budeme muset ještě nastoupat. 

Museli jsme zase nakoupit nějaké zásoby. Kromě pečiva, sýra a těstovin jsme si ještě koupili já džus a taťka Colu s Redbullem na posilněnou před náročným stoupáním. Nebylo mi zase dobře a taťkovi taky nebylo zrovna nejlépe. Pokládali jsme si otázku, jestli to máme vůbec zapotřebí. Kilometry se ale samy neujdou, tak jsem zapila Paralen Redbullem, taťka taky trochu odlehčil lékárničku a šli jsme dál. 

Asi 3 hodiny jsme šli do kopce. Na 5 kilometrech jsme nastoupali neuvěřitelných 820 výškových metrů. Na mapě jsme si našli horní stanici lanovky, u které jsme doufali že bude rovina. Už jsme ani nedoufali, že dojdeme nahoru ale zvládli jsme to. Chvíli to vypadalo, že budeme muset spát v ohradě s krávami (po zkušenosti z minulého roku víme, že se to nevyplácí), ale nakonec jsme našli dokonalou dřevěnou oplocenou terasu. 

Všechno vypadalo dobře. Mimo dohled kamery jsme si postavili stan, uvařili jsme si večeři a už se chystali zalézt do stanu, když jsme slyšeli přijíždět auta. Mysleli jsme, že nás jedou vyhodit a už jsme si připravovali dojemný příběh o tom jak je nám špatně a nemůžeme jít dál. Z aut vyskákalo pár dělníků a nějaký jejich velitel. My i náš stan jim byl úplně ukradený. Vytáhli sekačky, vrtačky a další náčiní a celý večer pracovali okolo chaty. Já za hlasitých zvuků bez problémů usnula. Ráno mi taťka vyprávěl že po tom, co asi 8 večer konečně dosekali trávu a dozatloukali kůly, šli do chaty na pivo a do 10 večer se hlasitě bavili.

15,8 km, ↑1165 m, ↓924 m 

9. etapa Buvette du Tsaté → Zinal

Celou noc jsem naštěstí prospala a i ráno mi bylo dobře. Měla jsem radost, že se jednalo jen o jednodenní nemoc (spoiler: bude hůř). Bohužel jsem hezké ráno měla jen já. Taťkovi bylo dost špatně, že si dokonce ráno nedal ani snídani, ani kafe. A jakmile si taťka nedá kafe, víme že je to dost vážný. 

Na Col du Tsaté jsme na necelých 3 kilometrech nastoupali 660 výškových metrů. To není ideální po ránu když vám není dobře ale taťka je kabrňák a zvládl to s přehledem. Cestou jsme zase potkali kamzíky ale po předchozích dnech už jsme na ně ani nevytahovali foťáky. 

To co jsme ráno nastoupali jsme hned zase sklesali k jezeru Lac de Chateape. Jezero sice přímo vybízelo k vykoupání ale tentokrát jsme museli kvůli zdravotním indispozicím odolat. Pokračovali jsme dál po silnici kolem přehrady Lac de Moiry. Když se řekne přehrada, většina z nás si představí hnědo-zelené Pastviny nebo Vír. To rozhodně neplatí o horských přehradách ve Švýcarsku. Barva vody vypadala, jakoby se v ledovci nad přehradou rozpouštěli Šmoulové.

Po příjemné rovné cestě jsme došli na konec přehrady do restaurace Clems and Fabs. Když taťka v jídelníčku viděl cibulačku, zaradoval se, že taková polévka ho určitě postaví na nohy. Mezitím co jsme čekali na jídlo jsme se potkali s naší americkou rodinkou. Pobavil nás tatínek, který odmítal natočit si vodu z pítka, protože přeci kdoví odkud tam ta voda teče. Kdyby jen věděl, kde všude jsme brali vodu my.. říkali jsme si. 

Taťkův "cibulový vývar" nás dost zaskočil a měl opačný efekt, než aby ho postavil na nohy. Jednalo se o trochu cibulového vývaru pod silnou vrstvou rozteklého sýra a rozmočeného chleba. V tu chvíli jsem byla opravdu ráda za svoje hranolky.

Bohužel cibulačka přebila i  sílu kafe a taťkovi nebylo o moc lépe. I tak se ale dokázal vyškrábat 500 výškových metrů do sedla Come de Sorbois. Odtud vede do Zinalu lanovka, které taťka zaslouženě využil. Já mám ale jasné pravidlo - když si to sjedu lanovkou, je to jako bych celou cestu neušla. Takže jsem do Zinalu sešla po svých. To znamená asi 8 kilometrů a 1178 sklesaných výškových metrů.

Zinal krátce před naší návštěvou postihly silné povodně, takže některé úseky cesty byly zavřené. Taky byl funkční v celém Zinalu jen jeden most. Ostatní spláchla rozbouřená řeka. 

22,7 km, ↑1270 m, ↓1805 m

10. etapa Zinal → louka pod sedlem Forcletta

Jak jsem o pár odstavců prozradila: bude hůř. A opravdu bylo hůř. Opět jsem celou noc nespala. Když jsem šla asi v 5 ráno šla na záchod, zase se mi motala hlava a opakovalo se to samé co v Arolle - černo před očima, neudržela jsem se na nohou... Sice jsem ještě na chvíli usnula ale lépe mi nebylo. Domluvili jsme se s taťkou, že si zkusíme ráno trochu zlepšit a na snídani jsme šli do kavárny. 

Vlastně nevím jestli mi ten den bylo hůř po fyzické nebo psychické stránce. Nebylo mi vůbec dobře a celé ráno jsem probrečela. Hrozně jsem si přála z nějakého důvodu být doma. Ani teď, a ani v tu chvíli jsem nechápala proč. Protože nám v horách opravdu nic nechybělo. Ale nic jsem si nepřála víc než být doma, netahat na zádech Evžena a nedrápat se do prudkých kopců. Přitom to je to, co mám ráda! 

Taťka mi sice nabízel, že si můžeme dát pauzu a být celý den v campu ale to neřešilo můj problém. V tu chvíli jsem tuhle nabídku vnímala jako "prodloužení mého utrpení". 

Vyšli jsme ze Zinalu po trase závodu Sierre-Zinal s cílem dojít přibližně hodinu za Hotel Weisshorn. Bylo mi čím dál hůř. Špatně se mi dýchalo, měla jsem hroznou žízeň, pořádně jsem nejedla protože se mi z jídla dělalo špatně. Každých pár metrů jsem se musela zastavit abych to rozdýchala. Přitom jsme nešli o nic těžší kopec než předchozí dny, kdy jsem neměla jediný problém. 

U odbočky vedoucí k sedlu Forcletta jsme se rozhodli, že si cestu touto odbočkou zkrátíme. Prošli jsme kolem dvou chat až na hezkou louku, kde jsme rozdělali stan. Místo na spaní bylo nádherné! Je mi líto, že jsem si ho moc neužila. Celé odpoledne jsem prospala, k večeři si dala jen hrníčkovou polévku a zase šla spát. Já se hrozně nerada vzdávám, takže ačkoliv jsem si celý den přála jet domů, byla jsem rozhodnutá že cestu dojedeme ať to stojí co to stojí. 

10,3 km, ↑968 m, ↓57 m

11. etapa Louka pod sedlem Forcletta → Gruben

Se stejnými myšlenkami jako večer jsem se i probouzela - cestu dojdeme za každou cestou. Lepší zdravotní stav jsem si ale asi jen nalhávala. Odvážně jsem si dala snídani, kterou jsem ale už po asi 20 minutách cesty vyzvracela. To byla moje poslední kapka. Věděla jsem že cestu nezvládnu. Vrátily se stejné komplikace jako předchozí den - dušnost, bolest celého těla, slabost...

Taťka byl o krok napřed, protože už předchozí den tušil, že cestu nedojdeme a stihl nastudovat jak se z Grubenu dostat domů. Shodli jsme se, že nemá cenu pokračovat. 

Ze sedla Forcletta jsme se snažili najít Matterhorn, abychom neodjeli se špatným pocitem, že jsme ho vůbec neviděli. Těžko říct, jestli to byl on nebo ne. Ale pro můj klid si říkám, že jeden ze zasněžených vrcholků byl určitě Matterhorn. 

Z Forcletty jsme po pěšince loukou a později lesem sklesali 1160 výškových metrů na 7 kilometrech. V Grubenu sice skončila naše cesta Walkers Haute Route ale další dobrodružství zde teprve začínalo..

9,17 km, ↑306 m, ↓1086 m

Cesta domů

Jak jsem již zmínila, tím že jedno dobrodružství končí, další začíná. Jak se z malé švýcarské vesničky dostat do malého města v České republice? Jestli si vzpomínáte, psala jsem, že jsme se smáli Američankám, které během dne použily 3 dopravní prostředky. My jich během dne museli použít 5. 

Na mapě jsme viděli, že je v Grubenu autobusová zastávka. Doufali jsme, že autobus pojede několikrát během dne. No.. přišli jsme k ní asi v poledne a autobus jel v 5 odpoledne. A vzhledem k tomu, že jsme plánovali stihnout vlak do Prahy v 8 večer, tak by nám to nevycházelo. 

V hotelu vedle zastávky nám řekli, že naše jediná šance je zavolat si taxíka. Při představě částky, kterou by nám taxi naúčtoval, jsme se rozhodli stopovat. Už u hotelu jsme potkali mladého pána s dodávkou, ve které převážel kufry mezi hotely. Velmi jasně řekl, že nemůže převážet lidi a nemůže nám tak pomoc. Tak nám nezbylo nic jiného než jít pěšky a doufat, že cestou někoho stopneme. A můžete hádat, jaké jediné auto kolem nás projelo? Samozřejmě dodávka s kufry. Chvíli to vypadalo, že nás bude chtít zajet abychom mu dali pokoj. Po tom co mu taťka nabídl eura za svezení nakonec zastavil. 

Potřebovali jsme se dostat do Turtmannu, odkud jsme doufali že pojede vlak do Vispu. Proto jsme doufali že nás řidič zaveze právě do Turtmannu. Cestou z něj ale vypadlo, že do Turtmannu vlastně nejede a vysadí nás ve vesnici nad Turtmannem v Oberems. Odtud naštěstí vede dolů lanovka. Kde už se nám dařilo víc než v Grubenu. Lanovka jezdí jednou za hodinu, takže nás prodavač lístků potěšil když řekl, že kabina jede za 5 minut.

V Turtmannu se nám taky poštěstilo, protože vlak do Vispu, kam jsme se potřebovali dostat, jel do 10 minut. Už všechno vypadalo nadějně. Taťka měl najitý vlak z Curychu do Prahy. Po cestě autobusem do Švýcarska tvrdil, že už jím nikdy nepojede a cestovat už bude jen vlakem. Prodavačka lístků ale náš vlak vůbec nemohla najít. Dohromady ho hledali tři prodavači! A než ho našli a než jsme se my dva rozhodli jak se tedy vlastně dostaneme domů se vyprodala všechna místa ve vlaku. Další vlak jel až druhý den večer.

Nezbývalo nám tedy nic jiného, než jet domů zase autobusem. Koupili jsme si lístek do Bernu, odkud nám autobus večer jel. Na přestup jsme měli několik hodin. Nádraží v Bernu vypadá spíš jako velké nákupní centrum. Já od rána nic nejedla a taťka kromě snídaně taky ne, tak jsme vyšli hledat něco k jídlu. Koupili jsme si oba misku s rýží. To bylo taky dost odvážné rozhodnutí, ale k tomu se ještě vrátím později.

Trolejbusem jsme dojeli na kraj Bernu, odkud měl autobus jet. Měli jsme tedy přes 2 hodiny času. Šli jsme si sednout na lavičku do městského parku plného bezdomovců. Nacházel se totiž vedle chatové oblasti plné vážně zvláštních a děsivých lidí.

Už od chvíle co jsem začala rýži ještě na nádraží jíst jsem měla divný pocit v žaludku. V parku už to nešlo. Bylo mi čím dál hůř, byla jsem několikrát zvracet a na lavičce jsem usínala.

Autobus přijel skoro na čas a dokonce jsme s taťkou i našli místo vedle sebe. Snažila jsem se cestu prospat. Nerada chodím v autobuse na záchod ale ke všem zdravotním komplikacím se přidali i trávicí problémy, takže jsem neměla na výběr.

Po nekonečné cestě jsme se dostali do Prahy, odkud už nám jel vlak domů. Takže kolik že dopravních prostředků jsme použili? Auto, lanovka, vlak, trolejbus, autobus. 5. To by se nám Američanky vysmály.

No. Jak tohle teď zakončit. Mrzí mě, že jsme ty 3 dny nedošli. Ale vzhledem k tomu jak špatně mi bylo vím, že by nebyla šance to dojít. A zdraví je na prvním místě.

Walkers Haute Route určitě doporučuji všemi deseti. Je to sice náročná trasa ale prostě stojí to za to. Líbilo se mi, že jsme se potkávali se stejnými lidmi. Seznámili jsme se s hrozně zajímavými lidmi. Ať už je to Vašek, Australanky Dabby a SJ, Francouzi co s námi přespávali v Louvie nebo americká studentka zdravky. Je krásné se seznámit s novými lidmi, slyšet jejich příběh. Co vše procestovali, inspirovat se nebo naopak je. Budu se opakovat, ale viděli jsme ty nejnádhernější výhledy. Vysoké zasněžené hory, ledovce, spoustu květin, kamzíky, sviště. Koupali se v ledových jezerech a řekách. Bivakovali jsme, spali na cizí zahradě, v campech, noclehárně s cizími lidmi a zkusili přespat v horské chatě. 

Z cesty si odvážím mnoho zážitků, pozitivní a letos bohužel i negativní. A jak už to bývá, tak ty negativní často převažují nad těmi pozitivními. Přesto ale doufám že se do okolí Zermattu někdy vrátím a uvidím Matterhorn na vlastní oči :)

Na závěr moc děkuju nejlepšímu parťákovi na cesty, taťkovi 

PROSTOR PRO DOTAZY: